Ačkoli Godard výtečně využil spontánně hravého naturelu a šarmu Jeana-Paula Belmonda již ve své dvacetiminutové milostné anekdotě Charlotta a její Jules (1958), do doby natáčení snímku U konce s dechem (1959) znali diváci Belmonda jen z menších rolí v pěti celovečerních filmech. Žádný div, že většinu z velmi skromného rozpočtu 400 000 franků, který se na film U konce s dechem podařilo získat, nespolkl honorář Belmonda, nýbrž jeho herecké partnerky Jean Sebergové.
V jednom interview z roku 1977 Belmondo vzpomíná, jak ho v Paříži roku 1958 – v době, kdy hrál maličkou úlohu v Allégretově snímku Buď krásná a mlč - dlouho pozoroval jakýsi špatně oholený, dost výstředně a směšně působící člověk, který mu posléze řekl: „Až budu dělat svůj první film, bude to s tebou.“ Byl to Godard a Belmondo mu zprvu vůbec nedůvěřoval. Nicméně Godard mu při natáčení snímku U konce s dechem poskytl takovou míru svobody, aby v každičké scéně co nejcivilněji projevil svůj osobitě impulsívní temperament, že Belmonda práce na filmu nesmírně bavila. Přesto nevěřil, že půjde o úspěšné dílo, a byl nadšenými reakcemi publika nesmírně překvapen.
Belmondo (nar. 9. dubna 1933) ztvárnil ve filmu U konce s dechem svobodomyslný charakter, z jehož nevšedního působení na diváky i kritiky se zrodila hercova hvězdná sláva, a tak není divu, že mnohé role, jež Belmondo v dalších desetiletích ve své filmové kariéře přijal, bývají často jen více či méně nápaditou obměnou úlohy nekonvenčního „uličníka“ Michela, která Belmonda takříkajíc „udělala“ jako superstar.1) Ve zmíněném interview z roku 1977 Belmondo ovšem přiznává, že by se dnes coby zodpovědná filmová hvězda patrně již neodvážil riskovat svůj komerční i umělecký úspěch tím, že by přijal nějakou hlavní roli v obdobně natáčeném filmu jako U konce s dechem, jehož veškeré scény režisér s herci dne po dni improvizoval.2)
Obdobnou svobodu, kterou Belmondo nazývá „totální“, poskytoval Godard při práci na snímku U konce s dechem všem dalším hercům i nehercům (například Jeana-Pierra Melvilla prostě jen požádal, ať mluví o ženách, jak to mívá ve zvyku, a Melville se při promýšlení své role veleúspěšného spisovatele Parvulesca nechal inspirovat rozhovorem s Vladimirem Nabokovem, který zrovna viděl v televizi). Ani samotný Godard v úloze režiséra se ve své tvůrčí svobodě nenechal nikterak omezovat. Jako umělecký (či technický) poradce opusu U konce s dechem je dodnes sice uváděn Claude Chabrol, on sám však potvrdil, že do natáčení filmu ani v nejmenším nezasahoval.3)
Jean-Luc Godard (nar. 3 prosince 1930 v Paříži) procházel v době, kdy se připravoval na natáčení snímku U konce s dechem, vážnou osobní krizí. Cítil se dlouhodobě v depresi a připadal si jako osamělý tulák (kterého ve filmu sám hraje). Měl tristní zážitky ze svých zahraničních cest, v roce 1954 se mu při silniční nehodě zabila matka a míval problémy také ve vztazích se ženami.4) Tím spíše je hodno ocenění, jak mnohoznačným espritem jeho celovečerní filmový debut U konce s dechem dodnes působí. Přestože již tady najdeme řadu odkazů na popkulturu a novodobá média, jde zřejmě o Godardův nejvíce příběhově sevřený (a také proto divácky oblíbený) film – následující režisérova tvorba má mnohem mozaikovitější a experimentálnější ráz (Žít svůj život, Vdaná žena, Alphaville, JLG/JLG).
V mnoha ohledech průkopnický snímek U konce s dechem získal v roce 1960 Cenu Jeana Viga, Cenu za režii na MFF v Berlíně a Cenu západoněmecké filmové kritiky kameramanovi filmu Raoulu Coutardovi.
1) Belmondo posléze ztělesnil přední role také v Godardově provokativně neuctivé komedii Žena je žena (1961) a v opusu Bláznivý Petříček (1965), jenž se stal jedním z nejdiskutovanějších poetických snímků šedesátých let.
2) Přitom však Belmondo uvádí, že jakkoli Godard většinou nevěděl, co bude příští den přesně točit, jak bude ta či ona scéna vypadat, při natáčení byl pokaždé „velice precizní“: „Nikdy jsem ho neviděl váhat… a také jsem vždycky hned věděl, co chce“, říká výslovně Belmondo.
Samotný Jean-Luc Godard popisuje svou práci na snímku U konce s dechem slovy: „Film vznikal takto. Napsal jsem první scénu – Jean Sebergová na Champs Elysées – a ke každé z dalších scén jsem měl hromadu poznámek. Řekl jsem si: tohle je příšerné - a se vším jsem přestal. Pak mě napadlo: během jednoho dne bych měl být schopen natočit 12 záběrů. Ale místo abych plánoval dopředu, budu všechno promýšlet až na poslední chvíli.“
K počátku realizace snímku U konce s dechem se váže také následující úsměvná historka. První scény filmu točil Godard od osmi ráno a již za dvě hodiny byl s nimi hotov. Šel do kavárny, kde jej našel producent, který se ho pobouřeně ptal, proč, je-li s dnešními scénami hotov, nenatáčí ty, které má v plánu zítra. Godard producentovi odvětil: „Já přece vůbec nevím, co budeme dělat zítra.“
3) Uvedení jména Clauda Chabrola v titulcích bylo pouhou úlitbou filmovým odborům (lépe se tak zaštítila realizace Godardova filmového debutu - Chabrol v padesátých letech zdědil určité peníze a podporoval také další své přátele-filmaře z tzv. francouzské nové vlny).
4) S Annou Karinovou, která se stala hvězdou většiny jeho filmů ze šedesátých let, se Jean-Luc Godard oženil teprve v roce 1961.
