Tupac Amaru Shakur se narodil v New Yorku na začátku 70. let aktivistce z hnutí Černých panterů. Vyrůstal bez otce a v bídě. Od mládí měl ale zkušenost s divadlem, chvíli studoval balet a herectví. Koncem 80.let se ocitl v kalifornském Oaklandu, kde se začal prosazovat jako rapper v partě Digital Underground. Stal se kmotrem gangsta rapu, razil heslo „Thug Life“ (viz dole), později svou hudební kariéru spojil s drsnou firmou Death Row. Tupac se objevil v několika filmech (Juice, Poetic Justice), největší ohlas vzbudil jeho výkon v krimikomedii Vondie Curtise-Halla Za branami pekla (Gridlock'd), premiérované v Sundance 1997. Raketovou kariéru charismatického borce s nezaměnitelně uvázaným šátkem na hlavě utnula v září 1996 série výstřelů na lasvegaské ulici.
Titul snímku zní „Vzkříšení“. A hle - přesně o tom film je. Na všech frontách. Lazin diváka dravě vtahuje do Tupacova světa pomocí desítek jeho písní, díky digitálním efektům oživuje staré fotografie a Tupacovy texty, když je (později už snad poněkud lacině) přenáší do 3D prostoru.
Podtitul zní „vlastními slovy“. A hle - přesně takový Tupac: Vzkříšení je. Se všemi plusy a mínusy, které portrét velkohubého, ale zatraceně talentovaného a chytrého kluka může přinést.
Režisérka má k dispozici množství Tupacových archivních rozhovorů a televizních spotů i záznamů ze studia a koncertů, jejichž útržky prokládá Tupacovu masivní výpověď mimo obraz.
Tenhle materiál je velmi hutným psychologickým portrétem. Dokládá Tupacův smysl pro chápání doby a své pozice v ní. Když se Tupac pustí do obhajoby „zabijáckého života“ (Thug Life), tryská z plátna inspirace proudem. Postřehy o holkách v klubech, reflexe pobytu ve vězení, střet jazyka ulice a školy… jednoduše, upřímně… krásně.
Za pozornost stojí i Tupacovo nadšení pro vlastní jedinečnost (těhotná matka pobývala ve vězení) a hrdost nad předpovědí vlastní smrti.
Koncept Lazinové trochu bourají segmenty Tupacových konfliktů se zákonem – násilnosti, sexuální obtěžování. Akční potenciál těchto afér je automatický a strhává pozornost jinam, než co Tupac může nabídnout. Jeho přesná slova o situaci v zákulisí mejdanů pak poněkud zapadnou, neboť divák, povzbuzený televizními klipy a záběry ze soudních síní očekává odhalení případu.
Mám dojem, že by pomohl komornější přístup, a ovšem také nemilosrdnější střih, jehož absence je největší slabinou snímku. Tupac: Vzkříšení má přes 90 minut, domnívám se ale, že látka je zralá sotva na klasickou hodinovku. Krátit se dají časté vzhledy k arizonskému nebi, odkud se na nás Tupac už 9 let usmívá, i kapitoly, které znějí ploše, jako např. předlouhá chvála vlastní matky atp.
Za oscarovou nominací snímku Tupac: Vzkříšení tak podle mne nestojí ani tak skutečně filmařské kvality, ale jde spíš o poctu a uznání Tupacovi samotnému. O respekt od společnosti, které byl za svého života osinou v zadku. Hluboko v zadku.
Tupac: „‘Zabijákem‘ nemyslím kriminálníka nebo někoho, kdo ti dá na budku. Myslím podvraťáka. Člověk, kterej neměl nic a něco dokázal, je zabiják, protože překonal všechny překážky. S významem ve slovníku to nemá co dělat. Pro mě je bejt zabiják ctí, ne bejt někdo proti zákonu, ne bejt někdo, kdo bere, ale bejt někdo, kdo nemá nic, a přestože nemám nic, žádnej domov a tak, nevěším hlavu. Stojím vzpříma. Neohejbám hřbet. Mluvím nahlas. Jsem silnej. Jsem proti rasovým a etnickým požadavkům. Myslím, že jsou ne-americký. Nechápu, že Amerika nechápe tohle zabijácký myšlení. Amerika je zabiják.“