Po více než dvaceti letech od svého vzniku působí tento průkopnický snímek stále okouzlujícím dojemem, byť za tu dobu digitální animace uskutečnila neuvěřitelný skok vpřed. Tron byl první celovečerní film, na jehož vzniku se zásadním způsobem podepsala výpočetní technika. Nejen, že se děj odehrává převážně v imaginárním světě uvnitř sálového mainframu, ale jeho tvůrci využili počítačů i při vlastní výrobě. Dokázali překonat dvě tehdy značně obtížné překážky: zaprvé zkombinovat živé herce s digitálním prostředím a zadruhé vytvořit téměř dvacet minut čistě počítačových scén. Paradoxní je, že oscarová porota odmítla Trona nominovat v kategorii zvláštních efektů, protože jeho tvůrci „podváděli“ a používali počítače. Ve světle toho, co se v daném oboru odehrávalo následujících pětadvacet let, zní tento fakt jako špatný vtip.
Bonnie MacBirdová a režisér Steven Lisberger napsali příběh o třech kamarádech. (Hrdinové jsou dospělí lidé, dnes by producenti nepochybně prosadili teenagery.) Alan a Lora pracují v korporaci ENCOM, bohémský Kevin Flynn má počítačovou hernu. Kdysi také pracoval pro ENCOM a naprogramoval pro ní hru Space Paranoids. Tu mu však z disku ukradl jeho slizký kolega Dillinger, a představil jí jako své dílo. Ze hry se stal magahit a z Dillingera ředitel celé korporace. Flynn zůstal chudý a zahořklý, neschopný dokázat, že autorem Space Paranoids je právě on. Alan s Lorou nabídnou Flynnovi přístup ke vstupnímu terminálu, aby mohl proniknout do sítě a našel důkaz, který hledá. Večer ho tedy propašují do ENCOMu, kde shodou okolností v průběhu několika posledních dnů probíhají pokusy s rozkladem hmotných předmětů pomocí laseru. Na chod firmy dozírá Dillingerův bezpečnostní Master Control Program. Ten zaznamená podezřelou aktivitu u terminálu u něhož sedí Flynn, spustí digitalizační zařízení, rozloží Flynna na bity a uloží do útrob hlavního počítače. Zdigitalizovaný programátor se musí probojovat na svobodu dřív, než ho diktátorský Master Control Program vymaže z paměti. Jeho jedinou šancí je Alanův ilegální program Tron...
Děj je odvyprávěn velice čistě a je podpořen i kvalitními hereckými výkony, s nimiž se u filmů tohoto žánru příliš často nesetkáme. V roli Kevina Flynna se představil tehdy třiatřicetiletý Jeff Bridges (Big Lebowski, Král rybář, Starman), Trona si zahrál méně známý Bruce Boxleitner a Loru ještě méně známá Cindy Morgan. Přestože všichni hráli na černém pozadí bez rekvizit a neměli tušení, co se kolem nich děje, jejich výkony jsou solidní a přesvědčivé. Uvědomme si, že tehdy nebyl nikdo na něco podobného zvyklý a herci netušili, oč technicky jde. Nezapomeňme, že i George Lucas původně točil Hvězdné války s modýlky, a ne s počítači.
Bez ohledu na vlažné přijetí, které se snímku dostalo při jeho premiéře, jsou pozoruhodné a nadmíru zajímavé okolnosti jeho zrodu. Tron vznikal na samém počátku osmdesátých let. Tedy v době, kdy sice už existovaly relativně výkonné počítače, ale zatím nikdo neprověřil jejich využití ve filmu. Několik specializovaných firem se jím zabývalo, ale technologie byla doslova v plenkách a zkušeností pramálo – nemluvě o projektech rozsahu Trona.
Co museli filmaři v první řadě vyřešit bylo, jak zkombinovat živé herce s digitálními objekty a digitálním pozadím. K tomu užili časově neuvěřitelně náročnou metodu: Nejprve černobíle nasnímali scénu s živými herci – na černém pozadí, pouze postavy byly bílé –, k ní pak vyrenderovali digitální pozadí, digitální objekty, ručně kolorovali obličeje, oblečení, „elektronické“ efekty, apod. Každá ze zmíněných činností byla zachycena na samostatném filmu (fólii), a výsledný obraz vznikl přiložením jednotlivých vrstev na sebe. Jednodušší scény měly kolem sedmi vrstev, ty složitější až třicet pět! Při natáčení černobílých scén musela být kamera doslova fixně přibitá k podlaze, aby pak všechny části obrazu do sebe pasovaly. Proto se „živá“ kamera v Tronovi prakticky nikdy nepohybuje. Přesto se ukázalo, že někdy nesedí digitální pozadí k ostatním vrstvám, protože počítač nedokázal zohlednit zkreslení způsobené objektivem. Ani s ručním kolorováním nešlo vše hladce. Nasnímaný materiál vybarvovalo na Tchaj-wanu dnem i nocí osmdesát pět lidí, a když se první zpracovaná zásilka vrátila zpět do USA, byly fólie barvou slepené k sobě.
Co se týče počítačových 3D efektů, na Tronovi pracovalo několik specializovaných firem, každá s jiným (vlastním) vybavením. Např. na slavnou motorkovou honičku byl použit software Synthavision (Mathematical Applications Group Inc). Ten byl zajímavý tím, že složitější předměty (motorku) musel grafik sestavit z jednodušších objektů (koule, válec, krychle...). Výsledek vypadal velice čistě, ale co do rozmanitosti tvaru měl svá omezení. To řešil program společnosti Triple-I (Informational International Inc.), jenž už pracoval s polygony, a byl proto použit pro ztvárnění „solární plachetnice“. Obrovskou práci dalo trikařům objekty rozhýbat. Animační software neexistoval, a tak se vše dělalo „ručně“. V případě zmíněné honičky motorek se na jednom počítači musely vypočítat souřadnice pohybujícího se tělesa (na čtyři sekundy pohybu to bylo asi šest set čísel), které se posléze ručně zadávaly do Synthavisionu, kde se renderovaly jednotlivé fáze animace. Animátoři tak neviděli výsledek dřív, než při testovací projekci na 70mm filmu. Přesto je honička neuvěřitelně dynamická a strhující.
Za zmínku stojí i hudba Wendy Carlos, která svým novátorstvím koresponduje s duchem snímku. Složila např. hudbu ke Kubrickovu Mechanickému pomeranči a Osvícení, a v šedesátých letech jako první experimentovala s prototypem prvního syntezátoru Moog, z čehož vzešlo slavné album Switched-On Bach.
Je až s podivem, že se režiséru Stevenu Lisbergerovi, pro nějž byl Tron prvním opravdovým filmem, a producentu Donaldu Kushnerovi nerozpadl celý projekt pod rukama. Organizačně náročný, technicky problematický, a přesto je výsledek na úrovni, za níž se nikdo z nich nemusí stydět. Klobouk dolů...
