Trávníkář 2: Odvrácená strana vesmíru přišel čtyři roky po prvním filmu Trávníkář. Za tuto relativně krátkou dobu se výkon hardwaru znásobil a software vyspěl. Lepší technické parametry se odrazily na vizuálním provedení, ale i tentokrát se ukázalo, že technologie není samospasitelná a že ji musí podpořit kvalitní řemeslo. Zatímco první díl nahlížel téma poměrně seriózně a snažil se o jistou hloubku, dvojka se vydala cestou průzračné, po všech stránkách dětské jednoduchosti.
Nový příběh (rádoby) navazuje na předchozí. Zlá korporace vykope ze sutin rozbořeného domu polomrtvého trávníkáře Joba a usoudí, že by se jim mohla jeho nevšední genialita hodit. Hamižný šéf společnosti totiž potřebuje dokončit superčip, jehož prostřednictvím lze vytvořit všeobjímající celosvětovou virtuální realitu. Obvod pro něj původně navrhl dr. Benjamin Trace, ale ten – když zjistil, jaké zlo může jeho vynález napáchat – odmítl na projektu dál spolupracovat. Jobe se ochotně pustí do práce, ovšem o jeho věrolomné motivaci není pochyb. Osud planety tedy leží na provinilém dr. Traceovi a partě bezprizorních dětí-hackerů.
Asi nepřekvapí, že film je sestaven prakticky výhradně z klišé. To by v zásadě nevadilo, ale děj je až příliš průhledný, naivní, prostinký a především nedokáže v divákovi vyvolat jakoukoli empatii s hrdiny. Nemá jiskru ani šťávu. Jen sedíte a nezúčastněně čekáte na konec. Nezabere ani roztomilý pes, který umí měnit datové disky v počítači. Nemluvě o opuštěných, v obličeji uměle umouněných chudých dětech, žijících ve vyřazeném vagonu metra, obklopených drahými computery a jezdících na kolečkových bruslích. Elementární věrohodnost, ani logika jednání postav neexistují.
Herci nemají co hrát, i jinak dobrý Matt Frewer*) v roli Joba působí nepatřičně kýčovitě. Kdo se nemá za co stydět, je skladatel Robert Folk (psal hudbu též k Policejní akademii). Jeho hudba je o dvě třídy výš než to, co vidíme na obrazovce (končí však v polovině závěrečných titulků).
