Nejprve k příběhu. Pár kluků a holek narvaných v kůži jezdí na motorkách... jezdí na motorkách... jezdí na motorkách... a pak odjedou na motorkách do zapadajícího slunce. Když se mají porvat, udělají to na motorkách, a když zrovna nesedí na motorkách, mají aspoň kolem krku řetěz (z motorky). Jsou to totiž ti, hm, jak se jim říká... motorkáři! A jeden z nich, Cary Ford
(ano, ten nejhezčí), se zrovna vrací z poněkud delší cesty po jihovýchodní Asii. Chce se: dát zase dokupy se svou motorkářskou holkou Shane a žít s ní šťastně až do smrti. Místo toho se: dostane do křížku s motorkářským drogovým dealerem Henrym, šéfem motorkářského gangu Treyem a (nemotorkářským!) agentem FBI Adamem Scottem. Jak se to stane je celkem jedno; prostě v tom hrají roli Henryho kšefty, Treyův mrtvý bratr a Scottova chamtivost.
Ano, takhle jednoduché to je: "Máš do západu slunce, abys mi vrátil moje motorky" (Henry). Nebo ještě líp, "teď je chytíme, zabijem a pohřbíme," jak říká Trey. Trey je v podání rozeného troublemakera Ice Cubea (Ghosts Of Mars, Anakonda) pusinka k pohledání a stejně čitelné jsou i všechny ostatní postavy, ať už "já nic, já muzikant" Cary (Martin Henderson - Kruh, Kód Navajo), zlotřilý Henry (Matt Schulze - Blade II, Rychle a zběsile) nebo archetypální biker babe Shane (dobře vykroužená, hezky uplácaná Monet Mazur - Líbánky, 40 dní a 40 nocí). Protože tady jste v komiksu: mechaničky dělají ty nejprsatější kočičky v o tři čísla menších tílkách, chlápci se kolem nich poflakují v tričkách Ramones a kombinézách Carpe Diem a problémy se řeší zásadně na dvou kolech. A v protisměru. A když ne v protisměru, tak na vlaku, ve vlaku a před vlakem - jedoucím.
Torque svou vysokooktanovou komiksovost naštěstí hrdě staví na odiv a nedělá ze sebe nic víc než šílenou, ale opravdu šílenou jízdu se všemi myslitelnými žánrovými klišé, kterým se směje stejnou měrou, jakou jim vzdává hold. Když vidíte detail ruky s masivními prsteny na řadící páce, CGI průlety motorem nebo motorkářské městečko uprostřed pouště, není to ještě tak evidentní. Ale při čtení mapy ve dvousetkilometrové rychlosti, sukni zvednuté na způsob Marilyn Monroe průvanem ze silného stroje nebo - a hlavně - při jedinečném záběru na urputné bikery močící v řadě u krajnice vám už bude všechno jasné.
A kromě vší té legrace je to celé navíc tak nádherně barevné, ukrutně rychlé a pekelně dunící! To, že režisér Joseph Kahn má za sebou celé tucty videoklipů, je evidentní po prvních pár záběrech, nicméně fakt, že s tak minimální režijní průpravou dokáže ukočírovat i svůj první celovečerák, už tak nasnadě nebylo. A on dokáže. Ve vedení herců mu samozřejmě pomáhá výtečný casting (Monet Mazur... nemáte někdo plakát?), nicméně to není zdaleka všechno; největší zásluhou je možná to udržení jednotného laskavě sebeironického ladění po celou délku filmu. Jeho stopáž představuje další výhodu a zároveň vizitku střihačů Davida Blackburna a Howarda E. Smithe: víte, když Dave Lombardo pro Slayer kdysi nabouchal legendární album Reign In Blood, původní délka třičtvrtě hodiny se rázem smrskla pod třicet minut, a tak nějak to mohlo být i s Torque. Dokonale funkční je tu i kamera - a člověk si celou dobu jen říká, jak to, že všichni tihle machři už dávno nedostali angažmá v nějakém áčkovém projektu. Asi by to pro ně nebyla taková švanda jako tohle.Protože tohle je švanda od gum až po řídítka. Aneb když už ve scénáři figuruje garáž plná výbušnin, byla by škoda ji nenechat vybouchnout, i když pro to nakonec není žádný důvod. Prostě to dobře vypadá. A co vypadá vůbec nejlíp je závěrečný dámský souboj (jak jinak než na motorkách) a hlavně Caryho finální jízda. O realističnosti se nedalo mluvit ani předtím, ale tohle je už naprostý overkill, nad kterým poklesává čelist; dál už je jenom Playstation. Takže kdo má rád bijáky, které ze sebe nic nedělají a ještě jsou přitom zábavné, ví, na co má jít. Vy ostatní si běžte pobrečet na Cold Mountain.
