„Mou nejstarší hudební vzpomínkou je sbor alžírských hudebníků; hrávali na housle, flétnu, akordeon a perkusy. Byl jsem ještě dítě, pamatuju si, jak můj otec voněl tabákem a nebe bylo jasné a mým tělem jako by pronikalo cosi nového. Můj otec hrával na perkusy a já jsem jako dítě začínal jako on, a pak jsem brnkal na všechno. Žilo se na ulicích na předměstí Alžíru, bez bot a na nástroje nebylo, ty vzpomínky jsem zvěčnil ve filmu Latcho drom. Vyrobil jsem si svůj první hudební nástroj tehdy sám, byla to kytara. Hrával jsem s bratranci a oni mi dělali sbor. To je základ „nouba“, populárního svátku Berberů i cikánů, kde při hraní není obecenstvo od toho, aby poslouchalo, ale aby zpívalo…

Kdykoli poslouchám nějakou hudbu, vidím obrazy. Z toho se rodí mé filmy. Pro mě je základní mírou 1,2,3,4 (počítá na prstech), to předchází tempu. Teprve pak přichází na řadu melodie. Při jakémkoli pohybu kamery je třeba mít na paměti tempo. Když se podíváte na filmy Tarkovského či Paradžanova, tak zjistíte, že jsou velice muzikální. Rytmus je podstatnější než melodie…

Exil se zrodil z touhy natočit terapeutický trans typický pro země severní Afriky. Jako dítě jsem viděl podobný ritus, který na mě zapůsobil. Lidé jedli sklo a necítili vůbec nic. Vzrušilo mě sledovat lidské bytosti, vystupující ze svých těl. Na začátku filmu je Zano zničený, poslouchá elektronickou, městskou hudbu, okolo něj prázdno. Jejich cesta je cestou ke kořenům a zdrojům hudby, kterou na začátku poslouchali. Protože techno vychází z hudby gnawa či hamacha ze severní Afriky, o tom jsem přesvědčen. Princip rave party je podobný jako rituály v Alžírsku či Maroku: lidé se srocují, aby se za doprovodu rytmu a tance dostali do transu a opustili svá těla. Je to událost, při níž se tancem uvolní a osvobodí. Když jsem točil závěrečnou scénu Exilu, scénu transu, bylo na místě 25 hudebníků a 25 malých mikrofonů, rozmístěných téměř všude. Celé tři dny jsme točili bez střihu, takřka z jedné vody načisto. Já jsem stál ve dveřích a všechno sledoval přes combo /malý kontrolní monitor/. Herečce Lubně Azabal pak trvalo tři hodiny, než se probrala. Mým tajným snem je vytvořit takové putovní hudební těleso napříč Evropou a dirigovat muzikanty přímo na místě s jejich původními nástroji.“