Snad žádná ze současných hereček-třicátnic nedokáže tak přesvědčivě ztělesnit zoufalou ženu jako Toni Colletteová. Ačkoli mají její nejznámější hrdinky – vdavekchtivá Muriel (Muriel se vdává, 1994), osamělá matka Fiona (Jak na věc, 2002) nebo deprimovaná Rose (Zná ji jako svý boty, 2005) – celou řadu rysů společných, každá z nich je zároveň svébytnou postavou, která díky své představitelce získala osobitá traumata, slabosti a neurózy.

Antonia Colletteová se narodila 1. listopadu 1972 v australském Sydney. Herecký bacil v sobě odhalila jako čtrnáctiletá, kdy díky školnímu představení poprvé stanula na jevišti. A natolik se jí tam zalíbilo, že už dva roky poté nastoupila cestu za klasickým hereckým vzděláním v National Institute of Dramatic Arts. Přestože školu kvůli závazkům na divadle a v televizi nikdy nedokončila, získala zde základy, z nichž může dodnes čerpat. S profesionálním divadlem začínala v Australian Theatre for Young People, výrazných úspěchů ale dosáhla až během následného působení v Sydney Theatre Company (za roli Soni v Čechovově Strýčkovi Váňovi si odnesla cenu sydneyských divadelních kritiků pro herecký objev roku 1992) a v Belvoir Street Theatre (představila se například v Aristofanových Žábách, režírovaných Geoffreym Rushem). V televizi se naopak několikrát ovjevila pouze v malých roličkách, a to v doktorském seriálu G.P. a v soap-opeře A Country Practice.

Filmové diváky mohla poprvé zaujmout v retrokomedii Spotswood (1992). A nominace na Cenu Australského filmového institutu za menší, ale za to výraznou roli dobrosrdečné švadlenky Wendy dokazuje, že se to Colletteové podařilo. Vždyť získat si pozornost v konkurenci herců jako Anthony Hopkins nebo Russell Crowe, to už chce pořádnou dávku talentu. Hned v dalším filmu už se Toni Colletteová navíc objevuje v roli hlavní. S romantickou tragikomedií Muriel se vdává (1994) kariéra Colletteové načas nabrala směr k rolím osamělých žen, hledajících útěchu v milostném životě (a trápících se kvůli jeho neexistenci). Muriel Heslopová, jež se zrovna nemůže chlubit krásou ani inteligencí a jejímž jediným životním cílem je sňatek, se tak stala doslova prototypem pro úlohy, díky kterým si Colletteová získala věhlas. A navíc si už tentokrát Cenu Australského filmového institutu ujít nenechala, přidala k ní rovněž nominaci na Zlatý glóbus. Ještě než začala dobývat Hollywood, stihla se Colletteová představit také ve dvou úlohách psychicky narušených žen – dominantním otcem týranou Lilian v dramatu Lilian's Story (1995) a drogově závislou Julii v komedii Noc bláznů (1995) o přípravách divadelního představení v psychiatrické léčebně.

Svou mezinárodní kariéru zahájila Toni Colletteová další z romanticky založených, avšak přehlížených dívek, když si komedii podle Jane Austenové Emma (1996) zahrála nekomplikovanou Harriet, z níž se titulní hrdinka (Gwyneth Paltrowová) rozhodne učinit obletovanou hvězdu společnosti. A opět prokázala, jak jí role naivek sedí. V roce 1997 si vyzkoušela hned tři odlišné role. Nejblíže měla k dosavadnímu stereotypu jako přehlížená Iris v komedii ze světa kancelářských krys Hlídači času, jen o málo odvážnější hrdinku ztělesnila v romanci Diana a já. Hraje tu Australanku Dianu Spencerovou, jež obdivuje svou britskou jmenovkyni. A když se Diana v Londýně seznamuje s mladým paparazzim, naděje na setkání obou žen náhle stoupají. Jinak docela sympatický snímek utrpěl načasováním premiéry – nedlouho po uvedení princezna Diana zahynula a film byl stažen z kin. V krimi The James Gang si Colletteová konečně vyzkoušela úlohu radikálně odlišnou – policistku, neúnavně pronásledujícího bankovního lupiče. Byla to předzvěst let následujících, kdy se Colletteová pokusila ze zavedené škatulky vymanit.

Jedinou šancí, jak se zbavit už tradiční podoby uťápnuté naivky, byl přechod k odlišnému žánru. S Toni Colletteovou se tak od roku 1998 pravidelně setkáváme v thrillerech, krimi a dramatech, pravidelnému účinkování v romancích a v komediích měl být konec. V psychothrilleru The Boys (1998) o krutém násilníkovi Brettovi (David Wenham) se tak Colletteová objevila jako jeho milenka Michelle, schopná zhádat se do krve. Obdobně vášnivou a energickou ženu ztělesnila i v hudebním dramatu Sametová extáze (1998), zde jako manželku zmizelého rockera Mandy, jíž od truchlení pomáhá mladý zpěvák Wild (Ewan McGregor). A snímek filmařského podivína Petera Greenawaye 8 ½ ženy (1999) Colletteové nabídl úlohu jedné z konkubín bohatého ženevského obchodníka, jeptišku Griseldu. Aby toho ještě nebylo málo, obdobně „odvázanou“ roli slavně ztělesnila rovněž na divadle, když se v jazzovém muzikálu The Wild Party představila coby blonďatá tanečnice Queenie na jednom bujarém večírku roku 1926 – a za svou roli si odnesla Theatre World Award a nominaci na cenu Tony. Její účinkování na Broadwayi ale mělo i stinnou stránku. Kvůli úloze se musela vzdát hned dvou filmových, pokaždé ve prospěch Renée Zellwegerové. Colletteová se tak nestala neurotickou hrdinkou komedie Deník Bridget Jonesové (2001) ani přihlouplou vražedkyní z muzikálu Chicago (2002).

Náhlou změnou ve výběru rolí si Toni Colletteová vysloužila pověst variabilní herečky, a tak ji v posledních letech konečně můžeme vídat v rozmanitých úlohách. Jestliže v krimi Drsnej Shaft (2000) hraje víceméně neutrální postavu servírky-svědkyně vraždy a v thrilleru Ironie osudu (2002) pouze přihlíží nervóznímu souboji dvou mužů (Ben Affleck a Samuel L. Jackson), v zápětí si už bez obav ze zaškatulkování mohla opět zkusit role emotivních mladých žen. Hned několikrát se představila jako filmová matka. Za tu starostlivou v nadpřirozeném thrilleru Šestý smysl (1999) byla nominována na Oscara. Tou se sebevražednými sklony v hořké komedii s Hughem Grantem Jak na věc (2002) se vrátila k rolím osamělých žen. A jejich nervní kolegyně Sheryl v komedii Malá Miss Sunshine (2006) má už všech podivínů z rodiny tak akorát nad hlavu. Trpký životní osud pojí předchozí hrdinky rovněž s Kitty Barlowovou z dramatu Hodiny (2002), jež naopak po naplnění své mateřské role bytostně touží. Hlavní úlohu Colletteové po delší době nabídla až tragikomedie Zná ji jako svý boty (2005). Herečka zde opět představuje jednu ze svých deprimovaných žen: právnička Rose totiž trpí nejen vlastními milostnými neúspěchy, ale také lehkostí, s jakou její pohlednější – a hloupější – sestra (Cameron Diazová) milence dovede střídat. Další z psychologicky prokreslených hrdinek Toni Colletteové slibuje nabídnout drama Ten večer (2007).

Krátce po třicítce si Toni Colletteová konečně může říct, že divákům představila snad všechny podoby svého hereckého talentu. Dovršením této snahy může být třeba komedie Connie a Carla (2004), kde v roli zpěvačky Carly, jež prchá před mafií v přestrojení za transvestitu, uplatnila také své muzikálové nadání. V posledních letech prokazuje, že se od svých australských počátků dokázala přiřadit k nejvšestrannějším herečkám dneška.