Norská teenagerská komedie Tommyho peklo se snaží prolnout stereotypy sexuálních radovánek s připomínkou mravních zábran. Dospívající Tommy (Eirik Evjen) se zdráhá vyhovět naléhání své dívky Marie (Anine Eckhoffová), protože vlivem náboženské orientace si chce uchovat „neposkvrněnost“ až do svatby. Takže Marie samozřejmě hledá náhradu jinde – dokud si nepřizná lesbické sklony. Tommy chodí jako tělo bez duše, propadaje nihilismu, až si uvědomí přítomnost nesmělé vietnamské dívky, která jej platonicky zbožňuje. Navíc Tommyho arabský kamarád (Mehran Iqbal), hlásající odvržení jakýchkoli tradic i zásad, se zahledí do své militantně vyhlížející spolužačky. Láska je skutečně všeobjímající...
Režisér Ove Raymond Gylden sestavil pestré pásmo jakoby reklamních upoutávek, pohrává se stylizací, posouvanou do ponurých nočních můr i do blýskavého tanečního reje. Mladí protagonisté jsou násilně dotlačeni k jednoznačným, až zjednodušujícím charakteristikám. Tak je konstruována Mariina postava – její touha po sexuálním zážitku je silnější nežli city ke zdrženlivému Tommymu. I Tommyho náboženské zanícení postrádá pevnější základ, v chlapcově rodině žádné takové zaměření neexistuje, a on se takto rozhodl pod vlivem matčiny smyšlenky, že jeho otcem byl kněz, jenž záhy zemřel.
Tommyho víra se zdá stát mimo církev, kostel navštívíme nejvýš v jeho snění, veškeré zábrany si vytváří jakoby sám pro sebe. Totéž platí pro unáhleného Tommyho arabského přítele, občas vyhlížejícího jako démonický našeptávač. Vede kursy „sebeobrany“, kde svěřence učí střílet na předměty zastupující to, co nejvíce nenávidí; Tommyho dokonce ponouká k výstřelu na svůdce jeho milované.
Veškeré přehodnocování postojů (Tommy prochází hlubokou vnitřní krizí, když zjistí pravdu o svém početí) i vyhrocování zápletek (Tommyho malá sestřička odmítá přijmout skon svého ptáčka a stojíc na okenní římse se jej snaží přimět k letu; Tommy váhá s výstřelem na soka v lásce) se však odvíjí v přepjaté, vyumělkované poloze. Zvláště pak v závěru, kdy stále se zrychlující střídání motivů vytváří až klipovou strukturu, která jako by sem spadla odjinud. Náhle zjitřená poetika halucinacím podobných vizí (od okamžiku, kdy bloudící a nešťastný Tommy nevědomky vypije nějakou drogu v džusu), se však míjí účinkem a stává se pouhým ornamentem. Kameraman Jon Gaute Espevold odvedl práci zcela neosobní.
Tommyho rodinné zázemí, kam si matka vodí příležitostné milence, i přítomnost malé sestřičky latinoamerického vzhledu, kterou Tommy obětavě provází do školky, jsou dramaticky i významově sporné. Vesměs jde o pouhá klišé, jejichž vypovídací hodnota je minimální, poskytnou jen impuls k rozvinutí dalších událostí. S touto chtěností, táhnoucí se nepochybně již od scenáristického nárysu, jde ruku v ruce i herecké ztvárnění. Režisér a scenárista v jedné osobě nechává své mladistvé hrdiny jen se tvářit, navenek předstírat určitá rozpoložení, jejichž opodstatnění lze stěží uvěřit.
Tvůrci mapují různorodou norskou společnost, do níž vstupuje rasově i kulturně cizorodé obyvatelstvo. To se však, zejména v případě nejmladší školou povinné generace, přizpůsobuje bez obtíží v Norsku panujícím poměrům. Je to patrné na Tommyho arabském kamarádovi: zkouší si přivydělat pornografickými povídkami, nad nimiž se jeho rodiče rozhořčují, a proklamativním zavrhováním veškerých konvencí (Avšak ani jeho otec nedodržuje zvyklosti: syn mu při konfliktu vyčte, že se polyká „nečistou“ stravu.)
Tommyho peklo je film, jehož hlavní ambicí je zalíbit se předpokládanému publiku; proto hrdinové jednají tak, jak jednají, proto zní řvavě drsná, ba drásavá hudba (složená Ginge Anvikem), ilustrující přepjaté siláctví vypravěčské i inscenační. Je to film, který spřádá bizarní, vyumělkované obrazy, aniž by vyhmátl podstatu reálného stavu.
