[Dojemné loučení Slámy s fenkou Barčou] |
"Myslím si, že je to vlastenecká povinnost každého, aby se na film přišel podívat", říká o nejnovějším počinu režiséra Jana Svěráka ředitel jedné nejmenované filmové společnosti. Tím je tak podán návod k použití: na tenhle film prostě MUSÍTE zajít a běda vám, jestli budete mít nějaké výtky! Vždyť co může býti vznešenějšího, než dojemně tragický příběh o českých letcích za druhé světové války, jenž ve službách RAF bojovali po boku spojenců proti hitlerovskému Německu? Tak se semkněme do jednoho šiku a hurá do kina!
Taková hra na vlastenectví je otázkou osobního naladění každého člověka a není důvodu se rozčilovat, pokud jí není použito jako záminky pro apriori pozitivní přijetí filmu. Také reklamní kampaň k Tmavomodrému světu (nutno říci, že tak dokonalou reklamní masáž neměl snad žádný český film), kterou mohl přehlédnout snad jen slepý, měla vsugerovat pocit zásadního díla české kinematografie. Takové soudy se však mohou vyřknout až po zhlédnutí samotného filmu a pokud budeme hodnotit Svěrákův poslední snímek čistě z řemeslné stránky, bez zbytečných řečí o vlastenectví a národní hrdosti, pak je na místě jediné slovo: zklamání.
Celý film působí dojmem, jako by se Svěrák se svým - bezpochyby nejnáročnějším projektem - piplal tak dlouho, až ho to přestalo bavit a natočil naprosto sterilní podívanou, ne nepodobnou hollywoodským spektáklům, které s divákem nevedou a ani nechtějí vést dialog. Tmavomodrý svět vám zkrátka předloží emoci a čeká jen na souhlasné přitakání, a pokud byste náhodou váhali, tak vám vzletně patetická hudba Ondřeje Soukupa jasně napoví, co cítit, kdy vytáhnout kapesník a kdy a jak se správně dojmout.
Nejmarkantnější je to snad ve scénách vzájemného sbližování Františka (Ondřej Vetchý) a Susan (Tara Fitzgeraldová), které jsou natočeny tak, aby oslovily co největší počet diváků - tedy i zahraničních. Z plátna tak zazní hláška: "Bože, to ne…", jako vystřižená z červené knihovny, když se Tara brání své vlastní vášni k mužnému Františkovi. Zcela nezastíraný útok na city (platí první poučka: pes na plátně=úspěch u diváka) představují scény s fenkou Barčou; dlouhé pohledy do těch nevinných psích očí - no vás to nedojímá, vy necitové?
Snad by se daly překousnout ty litry sentimentu, pokud by jiskřil nápadem a vtipem ten zbytek. Toho prvního je tu ovšem poskrovnu a to druhé obstarává výhradně Oldřich Kaiser v roli svůdce Machatého - a obstarává to na výtečnou. Když jsme u těch kladů: herecky zdaleka nejsilnější (a ostatní herce nechávající daleko za sebou) je trojice Vetchý-Táborský-Assman v trochu proklamativních, ale pořád jistou dávku napětí si udržujících scénách z Mírova let padesátých. Co se týče triků, záleží na perspektivě; na domácí zahrádce je to unikát, ve světové konkurenci slabý odvar. Je otázka, zda náročné trikové efekty jsou tím hlavním, čím má český film dobývat svět.
Tmavomodrý svět přináší něco, z čeho mají všichni režiséři největší strach a co bychom v dřívějších filmech Jana Svěráka hledali jen stěží: totiž nudu. To ovšem neznamená plivání na památku českých letců - před těmi musí každý rozumný člověk jen a jen smeknout. Že se filmová pocta svěrákovskému tandemu moc nevyvedla, nevypovídá nic o odvaze oněch válečných hrdinů.
