TIP TÝDNE
Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange)
Pondělí 27. září, ČT 2, 22.15
Režisér Stanley Kubrick natočil počátkem 70. let ve své době skandální anti-utopii o světě ovládaném brutálním násilím. Film vizionářsky předjímá situaci, znepokojující teprve dnes v sérii nejtěžších zločinů páchaných stále mladšími agresory. Násilí se totiž stává zábavnou činností, která pachatelům přináší hravé rozptýlení - zatímco jejich svědomí zůstává zcela klidné a bez výčitek. Ale Kubrick jde ještě dál: převýchovný program sice zabrání dočasně násilnostem, jenže takové vynucené chování není výsledkem uvědomělé volby a schází mu pozitivní výhled. Vzniká totiž bezvýchodná situace: buď se násilí dopouštět, nebo se stát jeho obětí. Režisér staví nejen na strhujícím hereckém výkonu Malcolma McDowella v roli šéfa gangu, ale především na spojení klasické hudby (Rossini, Beethoven) s brutálními skutky. Vzájemné propojení přitom není šokující, byť místy až baletní estetizace brutality může vadit. Ve světové kinematografii nalezneme jen málo děl, která by svou výmluvností i působivostí mohla Mechanickému pomeranči konkurovat.
FILMY
Zapomenuté světlo
Čtvrtek 30. září, ČT 1, 20.00
Volně podle,Jakuba Demla natočil Vladimír Michálek příběh venkovského kněze (s patrnou výrazovou střídmostí jej ztvárňuje Bolek Polívka), jenž se za komunistického režimu ustavičně potýká s jeho nepřízní, naráží i na nepochopení svých nadřízených a navíc ani vztah k těžce nemocné ženě není příliš chápaný. Režisér se soustředí na farářovu odhodlanost i pocity bezmoci, stále ovšem zdůrazňuje jeho činorodost - snaží se oslovit řídnoucí řady věřících, podílí se na opravách chátrajících církevních památek. Zapomenuté světlo patří mezi ojedinělá díla, která s mimořádným pochopením líčí hrdinovu trnitou cestu zaslíbenou Bohu i pomáhání bližním.
Moje levá noha (My Left Foot)
Čtvrtek 30. září, ČT 2, 21.50
Christy Brown byl statečný člověk: ani téměř úplné ochrnutí těla i řeči následkem mozkové obrny jej nesrazilo na kolena. Spojen s okolím jedině částečně pohyblivou levou nohou dokázal nalézt seberealizaci: naučil se prsty u nohy kreslit a dokonce i psát - posléze sepsal i vlastní životopis, který režiséru Jimu Sheridanovi posloužil jako námětový zdroj. Snímek se vyznačuje střízlivosti svého pojednání, vyhýbá se sentimentu. Zásluhu na tom nepochybně mají i představitelé hlavních rolí - Daniel Day-Lewis si zahrál postiženého hrdinu, jeho matku Brenda Frickerová.
Milostivé léto
Pátek 1. října, ČT 2, 23.10
Scenárista Jiří Hubač a režisér Jaroslav Dudek se dotkli ožehavého: tím je otázka intimního poměru mezi středoškolskou profesorkou a jejím psychicky labilním žákem. Jen jí totiž obviní ze sexuálního obtěžování. A prokazovat nevinu v takových případech je velice složité, obviněný člověk se ocitá v síti podezírání, dokonce i rodinné zázemí přestává věřit v jeho bezúhonnost. Třebaže celková dramatická konstrukce je hodně modelová, i zásluhou hereckých výkonů (Simona Postlerová, Tomáš Töpfer, Viktor Preiss, Jana Šulcová) neztratil tento snímek ani po bezmála patnácti letech svou působivost.
Spravedlnost pro Selvina
Neděle 3. října, ČT 1, 15.10
Jiří Weiss natočil v Čechách pro televizi jen dva tituly, ale oba jsou nepřehlédnutelné. Druhým z nich je čapkovský Případ pro Selvina. Vznikal v roce 1968, tedy ještě v dobách před barevným vysíláním, ale režisér prozřetelně prosadil jeho realizaci v barvách. Opíraje se o vynikající umění Rudolfa Hrušínského tak rozehrál případ člověka, jenž se víceméně proti své vůli zapojí do boje za osvobození prý nevinně stíhaného člověka. Weiss, který se rozhodl rozkošatět Čapkovu předlohu a přidat jí další motivy, ovšem více rozehrál náhlé paradoxy, naznačující, že lidumilnost se nemusí vyplácet. Spravedlnost pro Selvina byla posledním Weissovým tuzemským dílem před jeho odchodem do emigrace.
Esther Kahnová (Esther Kahn)
Neděle 3. října, ČT 2, 23.45
Povolání herečky i viktoriánská Anglie považovala za cosi pro ženu nedůstojného - a adeptka musela osvědčit mimořádnou houževnatost, aby uspěla. Režisér Arnaud Desplechin postihl nejen její konflikty společenské a rodinné, ale také bolestné umělecké hledání. Esther (Summer Phoenixová) je od počátku modelována jako bytost zcela nezávislá na dobových konvencích či náboženství, (byť pocházela ze židovské rodiny) upsána toliko vidině divadla jako konečné životní mety. A dlužno uznat, že svůj záměr skutečně naplňuje. Také režisér uspěl se svou nevšední výpovědí, která podrobně evokuje ovzduší pokrytectví, i když výsledek je místy příliš dojímavý.
Ve 40.týdnu Gladiátor, Barbar Conan, King Kong žije, Sám doma... | ||
