Nevšední, jakoby ledově chladné půvaby anglické herečky Tildy Swintonové ocenil už nejeden tvůrce hledající ideální představitelku nepřístupné, tvrdé hrdinky. Často ztvárňuje role odhodlaných vůdčích typů (zakladatelka zdánlivě rajské komunity Sal v dramatu Pláž, nelítostná Bílá čarodějnice v pohádkovém příběhu Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň). Její životní rolí je androgynní šlechtic Orlando ve stejnojmenném filmovém dramatu z roku 1992.

Katherine Matilda Swintonová se narodila 5. listopadu 1960 v Londýně. Pochází ze skotské šlechtické rodiny, jejíž věhlas sahá až hluboko do středověku. Jako dcera vysokého námořního důstojníka byla předurčena ke studiu na těch nejlepších školách – z dívčího internátu ve West Heath (mezi její kamarádky tu patřila i jistá Diana Spencerová) přestoupila na edinburghskou Fettes College. V letech 1980 až 1983 na universitě New Hall v Cambridgi studovala obory anglická literatura a sociální a politické vědy, když předtím strávila dva roky jako humanitární pracovnice a v Jihoafrické republice a Keni a krátce poté dokonce vstoupila do britské komunistické strany. Nakonec si Tilda Swintonová vzpomněla na úspěchy ve středoškolských divadelních představeních a navázala na prababičku Elsie Swintonovou, obdivovanou zpěvačku z počátků dvacátého století. Hereckou dráhu zahájila ještě během studií, když se stala členkou souboru Cambridge Mummers (představila se například v shakespearovské klasice Komedie omylů a Sen noci svatojánské).

Stejně jako mnozí její kolegové získala i Tilda Swintonová možnost herecky povyrůst ve slavné Royal Shakespeare Company. A také ona této příležitosti chtěla využít. Několik menších rolí v Shakespearových hrách Veta za vetu a Julius Caesar anebo v Brechtově Matce Kuráž ale její představy nenaplnilo a svobodomyslná Swintonová se nechala slyšet, že se tu naučila, jak se k herectví přistupovat nemá. Její další kroky vedly na přední britské scény; na ty experimentálně orientované (Traverse Theatre v Edinburghu, londýnské Almeida Theatre, kde v roce 1988 zazářila jako Mozart v Puškinově hře Mozart a Salieri), i na ty konzervativnější (Royal Court, National Theatre). Stejně jako na divadle upřednostňovala Swintonová také v případě filmových a televizních nabídek ty avantgardnější. Před kamerou tak debutovala v roce 1986 v pseudoživotopisném dramatu Caravaggio o slavném renesančním malíři a zahájila tak spolupráci s filmařem Derekem Jarmanem, proslulým svými stylizovanými vizemi. V letech pozdějších ztvárňovala výrazné úlohy ve valné většině jeho snímků, představila se v Jarmanových filmových básních The Last of England (1988) a War Requiem (1989), ztělesnila Madonu v biblickém podobenství Zahrada (1990) anebo Lady Morrellovou v životopisném snímku Wittgenstein (1993), tentokrát věnovanému známému rakouskému filosofovi. Za Jarmanovu adaptaci dramatu Christophera Marlowea Edward II. (1991) dokonce získala Volpiho pohár na benátském filmovém festivalu.

Kromě Jarmanových snímků se Tilda Swintonová před kamerou objevovala jen sporadicky, k výjimkám se řadila televizní minisérie podle Shelleyho gotického románu Zastrozzi: A Romance (1986) či německý experiment Egomania - Insel ohne Hoffnung (1986). K nejtradičněji pojímaným snímkům z její filmografie dlouho patřilo stylizované drama Man to Man (1992), odehrávající se v průběhu druhé světové války. V televizním seriálu Your Cheatin' Heart (1990), k níž napsal scénář její životní partner dramatik John Byrne, se Swintová představila jako servírka Cissie, mstící se za uvěznění svého manžela. V roce 1992 se v adaptaci románu Virginie Woolfové Orlando pak Swintonová zhostila své nejznámější role: titulní úlohy nestárnoucího alžbětinského mladíka, jenž prochází staletími a mění se z muže v ženu. Lépe již režisérka Sally Potterová obsadit roli pohledného a citlivého šlechtice, jenž nahlíží na postupnou přeměny světa v souvislosti se změnou svého pohlaví, snad ani nemohla. V úvodu devadesátých let se Tilda Swintonová ocitá na vrcholu. Smrtí Dereka Jarmana v roce 1994 si však jeho dvorní herci musejí hledat nové filmaře. Swintonová jej nakrátko nalezla v Johnu Mayburym (Remembrance of Things Fast: True Stories Visual Lies, 1994 a především životopis malíře Francise Bacona Láska prokletá, 1998), navíc stále častěji účinkuje v „normálních“ filmech. V dramatu Female Perversions (1996) tak ztělesnila chladnou právničku Eve, tvrdě budující svou kariéru. Režijně debutující Tim Roth pak Swintonovou obsadil do svého rodinného dramatu Válečná zóna (1999) jako vyčerpanou těhotnou ženu, přehlížející incestní vztah svého manžela a dcery.

S novým tisíciletím přešla Tilda Swintonová za Atlantik, kde střídá úlohy v hollywoodských dramatech i nezávislých snímcích. V dramatu Dannyho Boylea Pláž (2000) se představila coby diktátorská vůdkyně ostrovní komunity. První hlavní úlohu za oceánem pak ztvárnila v noirovém thrilleru Temná voda (2001), kde se zhostila role matky odhodlané udělat cokoli, aby uchránila svého syna před obviněním z vraždy. Z několika následujících vedlejších úloh ve významných filmových projektech (jmenujme Vanilkové nebe, 2001, Adaptaci, 2003, či Zlomené květiny, 2005), vynikla Tilda Swintonová především jako apokalypsu chystající archanděl Gabriel v nadpřirozeném thrilleru Constantine (2005). Stále častěji se však prosazuje také do úloh hlavních. Kromě britského psychothrilleru Roucho Adamovo (2003), kde ztělesnila majitelku člunu, utkávající se se svým mladým milencem (Ewan McGregor) v rafinovaném souboji o přežití, se to týkalo dramatu Promlčení (2003), v němž coby soudkyně Liviová pronásleduje válečného zločince (Michael Caine). Po nezávislém dramatu Thumbsucker (2005) získala další velkou příležitost v dětském dobrodružství Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň (2005). Ještě nikdy dříve nehrála Swintonová ve snímku, který by shlédlo tolik diváků jako tento velkofilm, v němž ztvárnila chladnou a panovačnou Bílou čarodějnici. Mihla se i pokračováním Letopisy Narnie: Princ Kaspian (2008). Ve svých pětačtyřiceti letech se tak Tilda Swintonová ocitá na rozcestí: vrátí se zpět k svým počátkům protagonistky avantgardních snímků, anebo se bude i nadále věnovat své hollywoodské kariéře? Zatím to vypadá na druhou variantu, nejnověji ji totiž nalézáme v thrilleru Michael Clayton (2007), kde zosobňuje bezohlednou právničku Karen Crowdenovou. Teprve za tuto úlohu byla oceněna trofejí nejprestižnější - Oscarem. V málemšpionážní komedii bratří Coenů Po přečtení spalte (2008) se pak neváhala proměnit v úpornou megeru Katie Osbourneovou. Nalezneme ji i v oscarovém hitu Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008).