|
Šafránek se s kameramanem Davidem Čálkem, Radimem Špačkem coby dozorem za zády a za pomoci zpovědního umu Jeffreyho Browna (americký filmový publicista žijící v ČR) vydal během května a začátku června minulého roku do pěti evropských metropolí, kde se Nick Cave spolu s Bad Seeds na svém turné zastavili. Výpovědi oddaných fanoušků, kteří neúnavně cestují spolu se svým idolem od jednoho koncertu k druhému, jsou tak pořízeny v Berlíně (dvojkoncert 10. a 11. května), Praze (26. 5.), Paříži (28. a 29. 5.), Vídni (1. 6.) a Lublani (3. 6.). Scénář je stále ve všech městech stejný; v atmosféře před koncertem se filmový štáb mezi „skalními“ snaží dopátrat motivace těchto lidí, jejichž objíždění všech koncertů je – nahlíženo i z pozice člověka chovajícího Cavea v přízni – už za hranicí normálního fandovství.
|
Asi nejvíce prostoru v dokumentu dostal italský mladík, jenž neváhá kvůli koncertu nakrátko opustit svou lukrativní práci v hotelu a jeho exaltované výstupy působí dojmem člověka, u něhož caveovské „třeštění“ vyhasne stejně tak rychle jako vzplanulo (čemuž ovšem nepřitakává závěrečný titulek, podle nějž se tento mladík v květnu 2002 vydal i koncert do zámoří). Poslední z uvedené čtveřice je odkvetlá blondýna s řádnou vrstvou make-upu – stále živí dávnou vzpomínku na jedno pokoncertní mecheche „s Nickem“ a u bočního vchodu do budovy čeká na setkání po letech. Její dotaz - Nicku, vzpomínáš si na mě? - zpěvák v mžiku zpracuje s profesionální rutinou („Absolutely.“) a vchází dovnitř. Prahu zastupuje dvojice náctiletých sester, jejichž udávání vstupenky navíc dvěma cizinkám („Kolik?“ – „1000.“ – „800?“ – „850.“ – „Dobře.“) zavane malým českým trapasem.
|
Kromě sekvencemi z rozhovoru je stěžejní část (výpovědi fanoušků) prostříhána záběry z příprav koncertů, zvukové zkoušky, klasického úprkového boje o první místo před jevištěm po otevření bran, archivního záznamu staršího koncertu (1984) a samozřejmě také koncertních záznamů z tohoto turné (na každém vystoupení měl štáb povolen dvě písně). Stříhalo se celkem z 32 hodin natočeného materiálu, a právě střih je v prvé půli snímku jediným slabším místem – ne v tématu (co je sestříháno), ale v tempu. Chaotické přebíhání od jednoho k druhému oddaluje moment „vplynutí“ diváka do rytmu dokumentu. V nezaujatém hodnocení díla pomůže na chvíli si v titulcích představit neznámá jména cizích filmařů – pak se zpětně musí trojici Šafránek-Čálek-Špaček přiznat velmi solidně odvedená práce, kde jasně nadšenecký impuls k natočení tohoto dokumentu není přítomen v podobě naivní stylizace, ale ve střídmé snaze zachytit odraz milované ikony na případech nekřiklavějších.
A ještě jedním (pokud pomineme ne zrovna obvyklou produkci díla s takřka profesionálními parametry – celý ho financovala ústřední trojice tvůrců) se dokument Myth trochu vymyká z klasické škatulky hudebního dokumentu. Zatímco u většiny z nich jde o pohled „za“, Myth obrací svou pozornost na „před“ – místo před jevištěm, kde se hudbou elektrizovaní fanoušci naplno oddávají písním svého oblíbence. To je ostatně patrné i na kameře během koncertů; zachycuje tváře, gesta a pohyby fanoušků a z Cavea (pokud už je snímán) spatříme ponejvíce jeho nohy – přesně z horizontální perspektivy očí těch v první řadě. Ke konci rozhovoru se navíc samotný Cave přizná, jak ve svých dvaceti objížděl koncerty milovaných The Saints a musel být vždy v první řadě. Role jsou prohozeny, fenomén zůstává.
