Errol Morris, autor slavného The Thin Blue Line se v oscarovém dokumentu The Fog of War: Eleven Lessons from the Life of Robert S. McNamara zabývá osudem jedné z nejkontroverznějších postav novodobé americké historie. Robert McNamara byl ministrem obrany pod prezidenty Johnem Kennedym a Lyndonem Johnsonem a byl tak jedním z předních účastníků kubánské krize i vietnamské invaze.
Za druhé světové války pracoval na statistikách účinnosti bombardování (podílel se na bombardování Tokia, při kterém za jednu noc zahynulo 100 000 lidí). Po válce byl krátce prezidentem Ford Motor Company. Po odchodu z vlády potom dlouho vedl Světovou banku.
Výjimečnost McNamarova charakteru rozebíral Morris s redaktorem magazínu FilmStew: „Henryho Kissingera neuslyšíte, že by mluvil o chybách, které ve Vietnamu udělal. Většina veřejně činných figur brání vlastní politiku až do smrti. O tomhle muži to neplatí, a to samo je velmi zajímavé.“Jak podtitul napovídá, skládá se snímek z 11 „lekcí“, které si McNamara (i ve svých 85 letech nesmírně aktivní) vzal ze života: Porozumějte svému nepříteli, Rozum nás nespasí, Maximalizujte efektivitu, Vodítkem války by měla být proporcionalita, Vědět a vidět často nemusí znamenat, že máte pravdu, Lidskou povahu nezměníte, atp.
Rozhovor s McNamarou obohacuje množství dobových archivů, a to jak obrazových, tak zvukových (nahrávky diskusí s prezidenty).
V The Fog of War se nakonec profilují dvě stěžejní témata – kubánská krize a Vietnam. Veškeré McNamarovy postřehy však velmi silně přesahují do současnosti, do do současné americké doktríny.
Asi není divu, že McNamara mnohem raději a také otevřeněji mluví o úspěšném zažehnání kubánské krize, než o vietnamském fiasku:McNamara: „Kennedy byl racionální, Chruščov byl racionální, i Castro byl racionální. Racionálně uvažující lidé došli takhle blízko k tomu, aby zcela zničili svoje země. A to nebezpečí existuje i dnes.“
Později politik připomíná i rok 1992, kdy se s Castrem setkal v Havaně: McNamara: „‘Pane prezidente, mám tři otázky. Zaprvé, věděl jste, že tam byly válečné atomové hlavice? Zadruhé, jestli ano, doporučil byste býval Chruščovovi, aby je tváří v tvář americkému útoku použil? Zatřetí, pokud by je použil, co by se stalo s Kubou?‘ On řekl: ‚Zaprvé, věděl jsem, že tam byly. Zadruhé, Chruščovovi bych to býval nedoporučil, já jsem Chruščovovi doporučil, aby je použil. Zatřetí, co by se stalo s Kubou? Byla by zcela zničena.“
Morrise ale zajímal Vietnam, sám byl totiž aktivním odpůrcem invaze. Zatímco v ostatních tématech se režisér drží zpátky, zde se pokouší McNamaru přinutit k jasnému přiznání viny. A tomu se McNamara úspěšně vyhýbá.Morris: „Cítíte se vinný?“
McNamara: „Nechci se o tom dál bavit.“
McNamara nemá problém přiznat určitý podíl viny, na přímé otázky ale volí vyhýbavé odpovědi.
Jestli však McNamara diriguje témata a vyřčená slova, pak Morris neméně zkušeně zachycuje to nevyřčené. To se pak stává „McNamarovou mlhou“ a divák sám může luštit, co si bývalý ministr opravdu myslí.
The Fog of War snímá režisér pomocí tzv. interrotronu. Jde o deset let starý Morrisův vynález, kdy se zpovídaný dívá přímo do kamery, ale pomocí zrcadel vidí tazatele. Výsledný neustálý přímý oční kontakt mezi divákem a protagonistou vytváří zvláštní druh intimity a usnadňuje režisérovi sdělit právě ono neřečené.Díky bezchybnému střihu má film spád, neprůstřelným nátěrem pak The Fog of War lakuje původní hudba Philipa Glasse.
Robert McNamara: „Jsme snad vševědoucí? Máme na to důkaz? Jsme dnes nejsilnější zemí na světě. Domnívám se, že bychom tuto ekonomickou, vojenskou nebo politickou sílu nikdy neměli uplatňovat jednostranně. Kdybychom se tímhle pravidlem řídili v případě Vietnamu, nikdy bychom tam nešli. Žádný z našich spojenců nás nepodpořil. Ani Japonsko, Německo, Británie, nebo Francie. Pokud nedokážeme přesvědčit národy se srovnatelnými hodnotami o meritu naší věci, měli bychom se nad svými důvody znovu zamyslet.
