[Stříbrný vítr] - Námět: stejnojmenná knižní prvotina Roddyho Doylea (1987). Scénář: Roddy Doyle, Dick Clement, Ian La Frenais. Režie: Alan Parker. Kamera: Gale Tattersall. Hudba: Paul Bushnell. Střih: Gerry Hamblin. Hrají: Robert Arkins (Jimmy), Michael Aherne (Steve), Angelina Ballová (Imelda), Glen Hansard (Outspan) a další. Barevný, 118 minut, mluveno anglicky, Dolby SR. Irsko-Velká Británie-USA 1991. Uvedeno 7. prosince 2002 na Zimní filmové škole v Uherském Hradišti v rámci retrospektivy Alana Parkera spolu se speciálním hostem semináře britského filmu, hudebníkem Glenem Hansardem.
Na sklonku roku 1988 se Alanu Parkerovi dostala do rukou novela Roddyho Doylea The Commitments (možno snad přeložit jako „věrní“), ve které autor zemitým jazykem zachytil atmosféru dublinské hudební scény zrozené z pouličních muzikantů
Na sklonku roku 1988 se Alanu Parkerovi dostala do rukou novela Roddyho Doylea The Commitments (možno snad přeložit jako „věrní“), ve které autor zemitým jazykem zachytil atmosféru dublinské hudební scény zrozené z pouličních muzikantů. Anglického filmaře – tehdy již pevně etablovaného v Hollywoodu – zaujala natolik, že se rozhodl převést elektrizující náladu soulových rytmů irských hudebníků na filmový pás. Samotnému natáčení předcházely rozsáhlé castingové zkoušky, podřízené režisérovu hlavnímu požadavku: točit se bude bez playbacků, zpěv bude snímán zároveň s obrazem. Parkerovi spolupracovníci, Ros a Jon Hobardovi, po dva měsíce procházeli dublinskými kluby a pro červnový konkurs v roce 1990 (kterého se již Parker účastnil) vybrali celkem 64 kapel. Paralelně s tím probíhal veřejný casting v Mansion House, otevřen všem zájemcům – nakonec jich bylo přes 1 500. Tímto tahem tak Parker ze svých Commitments učinil svého druhu dokumentární záležitost.
|
Dělnická čtvrť Kilbarrack v severním Dublinu, ze které Doyle při stvoření svého fiktivního „Barrytownu“ vycházel, byla ve filmu zaměněna za mix jiných dublinských čtvrtí, které ovšem dle autorů zprostředkovávají podobnou „nepohlednicovou“ realitu zachycenou v knize. Z dvanácti hlavních protagonistů filmu byli pouze dva herci, ostatní „čistí“ muzikanti bez jakékoli zkušenosti s filmem. Společně trávený čas byl jednou velkou hudební (a hereckou) zkouškou, kdy se neustálým drilem podařilo Parkerovi vytvořit skutečné Commitments. Tato živelná hudební energie se přenesla i do snímku a ve spojení s Parkerovou jistou režií (Commitments jsou pravděpodobně Parkerův nejvtipnější film) byl vytvořen unikátní filmově-hudební fenomén, který slavil obrovský úspěch zejména ve Státech (jenž byl podepřen koncertním turné). Film pracuje s klasickým modelem amatérské kapely vzniklé z ničeho, která se zkouškami propracuje na výsluní – v tomto případě jsou neshody mezi jednotlivými členy po získání jistého profesionálního kreditu takové, že se band rozpadá a každý kráčí svou vlastní cestou. Propojení reálného a filmového světa dokazuje i závěrečný sestřih „co dělají…“, který ve většině případů kopíroval realitu. Glen Hansard (představitel kytaristy Outspana) se pak skutečně živil jako muzikant na ulici, Andrew Strong (zpěvák Decco) nahrál sólové album, Robert Arkins (manažer Jimmy) se opravdu vrátil ke své pouliční obchodní distribuci… apod.
[Glen Hansard v Uherském Hradišti.] |
Přítomnost Glena Hansarda (1971) v Uherském Hradišti (den před projekcí odehrál v klubu Mír koncert) pak projekci obohatila o vzpomínky přímého účastníka vzniku filmu. V besedě po filmu – i v předmluvě před ním – Hansard doslova sypal historky z rukávu a na Parkera mimo jiné prozradil lišáckou taktiku práce s herci. Scénář dostávali z rukou režiséra až v den natáčení a „zákulisními“ praktikami Parker dociloval požadovaných emocí před kamerou (takže některé z nich ani nemusely být hrané). Na vlastní kůži to pocítil Johnny Murphy, jehož první filmová jízda na skútru byla i v reálu jeho premiérovou a scéna, ve které si to s motorkou rozdá o zeď, je opravdu výsledkem pokusu s nezkušeným řidičem. Hudební zkoušky zachycené ve filmu jsou vlastně obrazem úmorné dřiny před natáčením, kdy muzikanti museli perfektně secvičit 24 písní. A na filmové rozepře zobrazené ke konci snímku nevzpomíná Glen Hansard jen jako na filmové; přesně tak se podle něj skuteční Commitments na koncertní šnůře (především té americké) hádali.
