Současná vlna předělávek amerických hororů ze sedmdesátých let (Hory mají oči, Mlha) a jejich napodobenin (Wolf Creek) nemohla minout klenot žánru Texas Chain Saw Massacre Tobea Hoopera z roku 1974. Stalo se tak před třemi lety a úspěch nové verze podnítil vznik ještě další části — prequelu.
Remake původního originálu předcházela jeho tři pokračování; spolu se dvěma podobně nazvanými dokumenty tak celý komplet k dnešnímu dni čítá osm částí. Nynější „Počátek“ nepředchází přímo originálu, nýbrž jeho nové verzi. Série tak má dohromady tři hlavní polohy. Začátek se nese v rovině čisté hrůzy vyvolané téměř dokumentaristickými prostředky. Díly z devadesátých let se k žánrové legendě vztahují s určitou dávkou ironie. Nejnovější části se pak snaží vrátit k čirému děsu, ale k vlastní škodě po něm sahají pomocí postupů z reklam a videoklipů.
Masakry z roků 1974, 2003 a 2006 mají téměř totožný děj. Přímočarost originálu se však napotřetí mění v tupé omílání - zvlášť když poslední dva díly nedokázaly převzít (pochopit?) způsob, jakým nekomplikovaný děj původně rezonoval s minimalistickou formou, a „nastavují“ obsah rychlými střihy, lekajícími zvuky a speciálními efekty. Ve všech třech verzích projíždí texaským zapadákovem auto plné mladých lidí. Ti se dostávají do spárů rodiny místních zdegenerovaných venkovanů, kteří je začnou jednoho po druhém zabíjet v duchu svého povolání na nedalekých jatkách. Nic víc.
Jestliže už remake byl v kontextu nové vlny „vyvražďovacího“ žánru podprůměrný (ve stejné době vznikl například Pach krve nebo debut autora Hostelu Eliho Rotha Cabin Fever, oba invenčnější), „Počátek“ brousí dno. Ještě tak nejmenším zlem je mechanický způsob, jakým opakuje celé scény z verzí 1974 a 2003 (čajový dýchánek, společná večeře, honička ve křovích, finále na jatkách...). Snaží se dodržovat prostředí (jednotlivé místnosti domu, zaprášená benzínová pumpa, jež se stala žánrovým standardem) a předjímá chronologicky následující děj pozdějších dílů (chybějící zuby a nohy postav).
Remaky a další varianty téhož jsou přece určené hlavně těm, kdo neviděli originál, a proto jim opakování vadit nebude. Tím spíš je ale škoda, že prequel nedokázal lépe využít to, v čem se mohl lišit: expozice s narozením ikonického padoucha Leatherface je jen nechtěně komickým skečem a motiv s verbováním do války ve Vietnamu vyznívá do ztracena. Přímou citaci Apokalypsy a obsazení R. Lee Ermeyho, který hrál sadistického seržanta ve Full Metal Jacket, totiž z cílové skupiny diváků-adolescentů ocení jen málokdo.
Větší vadou jsou žánrová klišé. Čtveřice obětí je definovaná podle průhledného klíče: drsňák, citlivka, ohnivá bruneta, něžná blondýna; sedí pochopitelně i jejich partnerské spárování. Scénická hudba je podobně doslovná. (Některé použité „dobové“ skladby v létě 1969, kdy se film odehrává, ještě nebyly nahrané. Anachronismy se objevují i v kostýmech.)
Největším hříchem je fatální nepochopení toho, co bylo na originálu tak děsivé. Původní „masakr“ mrazil samozřejmostí, s jakou se v něm vraždy odehrávaly, zachycením nevzrušené každodennosti života kanibalské rodinky a absurditou všeho toho zabíjení, odrážející šok z tehdy probíhající války ve Vietnamu. Nejnovější díly série však přinášejí jen hektolitry krve (jež v původní verzi téměř chyběla), tupě sestříhané lekačky a samoúčelný sadismus. Zcela chybí hrůza – tedy to, co v angličtině označuje slovo horror.
Každá generace mladých diváků zřejmě potřebuje film tohoto typu, aby si pak ve středoškolských lavicích měla o čem povídat. A producent Michael Bay, jenž si na tuhle práci najímá režisérské nýmandy, nejlíp ví, za co diváci rádi zaplatí. Nemusel si k tomu ale vybírat film, který v anketách o nejlepším hororu všech dob figuruje na nejvyšších příčkách.
