Spielbergovým scenáristům schází nejen větší původnost, ale hlavně nápaditost. Dřívější filmy odehrávající se v prostorách letiště, se totiž opíraly o pádnější i nápaditější zápletky. Ať již jde o dávnou Monicelliho komedii Mortadela, kde Sophia Lorenová ztropila skandál kolem zákazu dovážet do USA masné výrobky včetně oblíbené italské speciality. Ve Rjazanovově bláznivé taškařici Neuvěřitelná dobrodružství Italů v Rusku zase chlap bez pasu ustavičně létá mezi Římem a Moskvou, aniž mu kdekoli dovolí vystoupit. V trpké komedii Philippe Lioreta Spadli z nebe se Jean Rochefort ocitá v politováníhodné situaci, když přijde o pas, a navíc se hlásí k několikerému občanství. Nejvíce se Spielbergově komedii (ovšem jen tematickým zacílením) podobá politicky podbarvená satira Enriqua G. Lipschutze nazvaná Krapačuk. Už zde vystupuje smyšlená (východo)evropská země, která není diplomaticky uznána, a tudíž lidé, kteří se k ní hlásí, by vlastně neměli existovat. Postupně se ukazuje, že v zákulisí letištní haly funguje celé společenství nejrůznější vyděděnců a běženců, o něž nikdo nemá zájem. Všechny zmíněné filmy jsme viděli v televizi, Krapačuk navíc zvítězil na karlovarském festivalu.
Také protagonista Terminálu Viktor Navorsky (představuje jej Tom Hanks, s nímž Spielberg spolupracoval již na Chyť mě, když to dokážeš) patří mezi dobromyslné flegmatiky, které nic nevyvede z míry. S téměř švejkovskou dobromyslností přitakává na dotazy, ačkoli jim nerozumí. Do Ameriky přiletěl z jakési Krakozie, kde však právě vypukla občanská válka, takže byly přerušeny i diplomatické kontakty. Hrdina se ocitá v absurdní situaci - nesmí být vpuštěn ani na americké území, ani ho nelze vrátit do vlasti...
Na Viktora jaksi nepůsobí civilizační stresy, neví, co znamená deprese či beznaděj, rychle se smiřuje se svou situací a odolá i pokušení uniknout ze sevření předpisů tím, že by jednoduše prošel výstupními dveřmi v okamžiku, kdy kvůli němu byla odtud na chvíli odvolána stráž. Naprostá průzračnost duše, jak dosvědčí zejména až v závěru ozřejmený motiv úporné snahy dostat se do Ameriky, vylučuje jakoukoli přetvářku či zištnost v jeho chování. Když je mu naznačeno, že jediným řešením jeho situace by byla žádost o politický azyl, zcela spontánně takový návrh odsoudí k nezdaru. V žádném případě se však nejedná o primitivní bytost - je schopen proniknout i do tajů angličtiny (ovšemže ji vyslovuje s roztomile tvrdým přízvukem).
Zásadní význam mají Viktorovy altruistické sklony, ochota pomoci každému v nouzi, ať již je to letuška s rozvráceným soukromím, vyděšený Rus, bez povolení převážející léky pro svého nemocného otce, nebo mladík nesměle obdivující jednu z dívek u přepážky, jemuž dělá prostředníka. Manuálně zručný Viktor rád každému podle svých sil a možností pomáhá, ačkoli postavení jeho samého je naprosto bezprávné.
Spielberg se nutí ke komediálnímu náhledu, který by byl hodně dojemný, spoléhá na drobné, epizodické průhledy. Toto nasměrování sice vede k nezastřenému melodramatu, ale vydá i hrstku půvabně charakterizujících postřehů, které Viktorovu osobnost přibližují očekávatelným, ale přesto působivým způsobem (sestavování křesel, aby si z nich vytvořil improvizované lůžko, příprava skrovné stravy či pravidelné a marné žádosti o legální vstupní vízum).
Příklon k motivickým i výstavbovým klišé, uplatněným zejména u milostné zápletky i v rozuzlení, je ovšem přemrštěný. Kdyby pod filmem nebyl podepsán právě Spielberg, proběhl by tento film kiny zřejmě bez větší pozornosti. Nic na tom nemění ani skutečnost, že hodnověrnost všedního provozu v letištní hale (postavené v ateliéru) je nepochybná. Obraz letištního zákulisí však jednoznačně prozrazuje patrnou nadsázku, ba smyšlenost.
Režisér staví na protikladu mezi Viktorem, který si postupně získá zprvu nedůvěřivý letištní personál, a správou letiště zosobněnou Frankem Dixonem. Ten je zpodobněn jako intrikánská, potměšilá osoba, která by vzniklou potíž s nezvaným cestujícím přesunula na někoho jiného - kdyby „problém“ opustil halu letiště. Zatímco u Viktora převažuje bodrost, u jeho protivníků naopak sílí karikující prvky. Herecké ztvárnění z toho paradoxně těží: Tomu Hanksovi zjevně nesedí role „přírodního“ člověka, který v dramatickém vymezení zůstává příliš rozplizlý. Naproti tomu Tucciho Dixon zůstává figurkou sice jednorozměrnou, předem určenou i i vnějškově, ale aspoň bravurně vykreslenou. Dlužno dodat, že i letištní personál, zúžený na několik rázovitých postaviček včetně podezíravého indického uklízeče, se pitvoří více, než je snesitelné.
Terminál mohl navázat na tradici dávných Caprových komedií, hlásajících víru v dobré jádro člověka, avšak nemůže se s nimi srovnávat právě pro svou znicotněnou vypovídací hodnotu. Postřehy o imigrační praxi v Americe jsou mimořádně mělké, případnou absurdní nadsázku kafkovského rozměru Spielberg pomíjí. Pokud chtěl diváka přesvědčit o jsoucnosti předváděného příběhu,předkládá mu jen běžnou romantickou komedii, která se od těch ostatních nakonec nijak zvlášť neliší.
