Tématice terorismu a americké vojenské reakce na něj (zaštítěné floskulemi o vnášení demokracie a svobody do muslimských zemí) se doposud hollywoodské snímky – snad jen s výjimkou ironického dobrodružství Tři králové – úzkostlivě vyhýbají. Naopak autorská dvojice Trey Parker a Matt Stone, kteří mnohokrát prokázali, že jim není nic svaté, se ožehavé problematice věnovali již několikrát v seriálu Městečko South Park. A v jejich druhém celovečerním snímku, loutkové akční parodii Team America: Světovej policajt, se toto diskutované téma stalo ústředním motivem.
Jeho hlavním hrdinou je broadwayský herec Gary, jehož naverbuje protiteroristické komando složené z „pravých amerických patriotů, jejichž drogou je svoboda“. Má jim pomoci zhatit uchvatitelské plány severokorejského diktátora Kim Čong-ila, který prostřednictvím své teroristické sítě hodlá uvést celý svět do totálního chaosu. Jeho záměry nevědomky pomáhají naplnit naivní hollywoodské celebrity, jež své protiválečné i protiglobalizační postoje neváhají hájit s rychlopalnými zbraněmi v rukou...
Parker a Stone záměrně neuměle animované postavičky z Městečka South Park nahradili – pod vlivem seriálu ze 60. let Thunderbirds – barbínově vypadajícími loutkami „stoprocentních Američanů“. Ty ale jsou ve velmi realisticky působících dekoracích úmyslně nemotorně rozpohybované jasně viditelnými vodícími lanky (jež mají zřejmě symbolizovat, že v dnešním mediálně zmanipulovaném světě jsme my všichni ovládanými loutkami). Jinak je však snímek vystavěn na týchž kontroverzních principech jako Městečko South Park. Jeho základními stavebními kameny zůstávají „cartmanovsky“ vulgární slovník, cynický humor, pohrdání „tradičními“ hodnotami, karikování věhlasných osobností a rozjařené písně (viz slogan úderné hymny světových policajtů: „Amerika, kurva jo! Zachráníme vaši zasranou zem!“).
Loutky – coby nový pracovní materiál – sice tvůrcům umožnily vymyslet řadu roztomilých legrácek (marionety o velikosti zahradních trpaslíků spolu hardcorově souloží, divoce zvracejí jako pan Kreozot ve filmu Monty Python: Smysl života, či jsou předhozeny divokým „panterům“, které „hrají“ obyčejné domácí kočky), vedle toho se ale Parker i Stone uchylují k již dříve osvědčeným postupům. Například finální kanonáda „slov na čtyři písmena“, která se line z elektronickými motorky a computerovým systémem ovládaných pusinek umělých herců, je jen novou variantou pointy filmu South Park: Peklo na Zemi, v němž Cartman šíleným gejzírem nadávek smetl do pekelného ohně Saddáma Husajna.
Zatímco Městečko South Park je sžíravou karikaturou reálného života, film Team America: Světovej policajt paroduje hollywoodské akční snímky. Oba tvůrci se se škodolibou radostí vysmívají heroicko-patetickým klišé výbušných spektáklů producenta Jerryho Bruckheimera (což konkretizuje „vyznání“, v němž Gary úpěnlivě pěje: „Chybíš mi víc, než Michaelu Bayovi chyběl rozum, když natáčel Pearl Harbor...“). Přitom ale snímek stylizují přesně v duchu těchto historek: je v něm hrdina s traumatem z minulosti, které ho emocionálně blokuje, nechybí zde otcovská figura „velitele“, jenž v něm probouzí smysl pro čest, na pozadí zběsilých akčních scén se rozehrává milostný trojúhelník jak ze soap-opery apod. Přejímání těchto šablon však s sebou nese i jedno riziko: dokonalá napodobenina parodovaného předobrazu sama přebírá jeho rysy.
Nepochybně pozoruhodný prvotní nápad spojený s originální technickou i výtvarnou stránkou se navíc na ploše celovečerního filmu ukázal jako nedostatečně nosný. Poslední třetina snímku se omezuje jen na monotónní pitvoření filmových hvězd, které se kvůli svým liberálním postojům staly pro Parkera i Stonea nejostřelovanějším terčem. Nejvíce si to odskákal Michael Moore (který se odpálí do vzduchu jako sebevražedný atentátník), krvavou kaši ale tvůrci učiní i ze Susan Sarandonové, Helen Huntové, Tima Robbinse, Aleka Baldwina a dalších celebrit (které si ale nejsou příliš podobné a které většinou nadabovali Parker a Stone).
S ohledem na to, že v seriálu Městečko South Park kolem sebe oba tvůrci sekají hlava nehlava nalevo i napravo, je překvapivé (a pochybné), že v tomto snímku zesměšňují jen protiválečné aktivisty, zbrojní inspektory OSN nebo vykonavatele „kovbojského“ boje s terorismem, nikoli ale i jestřáby z Bushovy administrativy. Vysmívají se sice americky primitivní neúctě vůči historii a pamětihodnostem jiných kultur (že rozstřílení pyramid v Gíze, skalního chrámu v Abú Simbelu či Eiffelovky v Paříži není až tak nadsazené, potvrdilo nedávno odhalené barbarské chování amerických jednotek na babylonském archeologickém nalezišti), namísto břitké politické satiry se však jen opakovaně utápějí v infantilních sexuálních narážkách, jež místy ve své samoúčelné oplzlosti skutečně přesahují míru nevkusu (aktéři broadwayského muzikálu pějí, že všichni mají AIDS apod.). Tvůrci pověstní vždy přesně zacílenými zásahy tentokrát zaujali sice patřičně urážlivé i nihilistické, přitom ale nečekaně alibistické stanovisko
