Obě díla se odehrávají během 2.světové války. Obě se dotýkají toho, jak rozdílně se dala po roce 1945 interpretovat činnost různých lidí. Obě jsou nesmírně ambiciózní. Titul Taking Sides se do češtiny poměrně šťastně překládá jako Na miskách vah; co se tedy stane, když na misky vah položíme tyto dva filmy?
Taking Sides je skutečné drama, v němž se nestřetávají jen dva lidé své doby, nýbrž i dva odlišné kulturní kontexty. Do dobytého a rozmláceného Berlína přijede Američan Steve Arnold, aby v rámci denacifikační akce Spojenců prošetřil prominentního nacistického dirigenta Wilhelma Furtwänglera. Pro Arnolda jsou všichni Němci vinni;
Furtwängler se naopak hájí tím, že přece nikdy nebyl ve straně a nikoho nezabil. Z výslechu se stává hluboké zamyšlení nad tématy jako je poslání a odpovědnost umělce, kolektivní vina nebo samotná možnost soudit dějiny, není-li člověk jejim přímým účastníkem. Světová válka je nepřímým – ale jedním z hlavních – tématem Taking Sides, jeho neodmyslitelným a nutným pozadím. Jde o výsostně evropský, ba středoevropský film, který nemohl natočit nikdo jiný než filmař, pocházející z někdejší totalitní země. (Dopad války na společnost a morální dilemata umělců navíc patří mezi Szabóova životní témata.) Všechno je v Taking Sides nutné, včetně záběrů z Bergen-Belsenu, které by v méně opodstatněném kontextu působily jako citové vydírání. A relativita, s jakou lze nahlížet konání figur na pozadí dějinných událostí, je samotnou náplní tohohle filmu.
Pro Tmavomodrý svět je oproti tomu druhá světová válka jen kulisou pro jinak víceméně tuctový slaďák. Ospravedlňovat existenci takového filmu "vzdáním holdu" československým letcům je uklouznutím z tenké hranice zneužití zatraceně vážného tématu, u kterého by si měl každý autor nejdřív třikrát rozmyslet, jestli je pro jeho dílo skutečně nezbytné - a zda on má vůbec právo brát si ho do úst. Tmavomodrý svět, film veskrze obyčejný a průměrný, používá dějiny jako u nás bohužel spolehlivý výtah k trofejím a úctě, ale nevadí mu, že jde o trofeje upoklonkované a úctu jaksi povinnou, vyplývající z povinné bázně před závažným tématem.
Na jednu stranu tu máme neohrabanou snahu o heroizaci pilotů, na straně druhé jsme nuceni absolvovat výrony jejich humpolácké bodrosti: Svěrákovi nám totiž chtějí říct, že postavy jejich filmu jsou zároveň antičtí hrdinové i "naši hoši". Tmavomodrý svět je zkrátka stejná kategorie filmu jako Musíme si pomáhat: napíše se několik figurek a sehraje se s nimi pár divácky vděčných scén, aby se publikum bavilo, a celé se to zasadí do závažného historického kontextu, čímž se má zajistit automatická a instantní katarze a pocit velikosti díla. Ale to, že se v jednom vězení sejde esesák s pilotem RAF, tu přitom není nic než jen dějinná anekdota.
Je namístě zmínit, jak se v kinematografii vyvíjelo válečné téma s přibývajícím časem od konce války. Bezprostředně po ní se vyrojila záplava filmů, kde zlí byli zlí, hodní hodní, na každém to bylo vidět už zdaleka a konaly se hrdinské činy. Až s pochopitelným odstupem plus mínus patnácti let přišel čas děl, která si válečnou realitu uvědomovala jiným, méně prvoplánovitým způsobem - například Jeřábi táhnou nebo Ivanovo dětství. S ještě delším odstupem, sahajícím až k pádu Železné opony, se objevily tituly (například Stalingrad), které sdělovaly, že nejde ani tak o to kdo byl "zlý" a kdo "hodný", ale o to, že válka je hrůzná, ať už v ní bojuje kdokoliv za cokoliv. Taking Sides jako by otevíralo novou komnatu - komnatu, v níž je pořád ta samá válka zpracovávána otázkami etiky, sociologie a filozofie, které v posledku hraničí se skutečně abstraktními kategoriemi. Tmavomodrý svět neotevírá nic; je to jen sentimentální historka s omšelým milostným trojúhelníkem, jaká mohla být (alespoň co se týče obsahu) natočená v podstatě kdykoliv – nebýt toho, že v ní má pár chlápků frčky RAF.
