Režisérka svou hrdinku sleduje nejprve jako tajuplnou podivínku. Dovídáme se o ní, že je téměř hluchá, takže ani v hlučné tovární hale, kde pracuje, si nemusí nasazovat sluchátka. Vede přísně asketickou existenci, rozdělenou mezi práci v továrně a přespávání ve strohém, minimalisticky zařízeném bytě. Nemá žádné koníčky a rozptýlení, zdá se, že její jedinou vášní jsou bílé kostky mýdla, kterým si znovu a znovu umývá ruce. Když ji šéf po mnoha letech donutí, aby si vybrala dovolenou, panicky se děsí pláží, palem a cvičení aerobiku. Její podivínství umocňují i záhadné detaily: celou cestu autobusem se věnuje vyšívání, ale na konci cesty ruční práci lhostejně zahodí do popelnice… Povahu tragédie, která Hannu postihla, hned v úvodu naznačuje hlas neviditelné dětské vypravěčky, který do příběhu vnáší téměř hororový nádech: „Nezná mou tvář, ale jsem stále s ní. Představuje si mě v červených kalhotách a modré mikině,“ říká.
Během své měsíční dovolené je Hanna z přebytku volného času tak bezradná, že se nechá najmout jako ošetřovatelka raněného na ropném vrtu. Zde, v téměř naprosté izolaci od světa, postupně vzniká zvláštně intimní vztah mezi hluchou samotářkou a popáleným mužem, který se stal obětí výbuchu plynu během těžby. Hanna se o svém pacientovi dovídá střípky informací, z nichž si kousek po kousku skládá drama, jež vedlo k jeho zranění. Sama o sobě toho prozrazuje jen málo, ale její důvěra k muži, kterého ošetřuje, narůstá…
Hlavní hrdinku si zahrála Sarah Polleyová, jejíž fyziognomie ji zřejmě předurčuje pro role trpících hrdinek, stíhaných ranami osudu: ve filmu Můj život beze mě (který také režírovala Isabel Coixetová) si zahrála ženu, umírající na rakovinu, v hororu Úsvit mrtvých pro změnu přišla o manžela a snažila se přežít ve světě plném zombies. Jejím mužským protějškem v roli popáleného Josefa je Tim Robbins.
Název Tajemství slov je poměrně výstižný, neboť slova jsou to jediné, co Hanna a Josef mají k dispozici; Josef je zcela nepohyblivý a navíc dočasně osleplý, takže hovory s Hannou představují jeho jediný kontakt se světem. Milostný příběh Tajemství slov je o to působivější, že je sevřený v prostoru kdy čase: nemilosrdně ho ohraničuje paluba ropné plošiny i omezená doba, kterou může Hanna se svým pacientem strávit.
Industriální prostředí ropné plošiny se ve filmu proměňuje ve zvláštní, téměř magický svět melancholických samotářů, obří maják, který v noci světélkuje uprostřed vod. Režisérka ji zalidnila i několika zajímavými vedlejšími postavami, které z různých důvodů vstoupily do dobrovolné námořní klauzury: oceánograf Martin (Daniel Mays), který z vlastní iniciativy zachraňuje vymírající kolonie slávek; kuchař Simon (almodóvarovský herec Javier Cámara), sympatický milovník života a mezinárodní kuchyně; dva rozverní kotelníci, kteří ze stesku po svých partnerkách líbají jeden druhého.
Ale jakmile příběh Tajemství slov v závěrečné čtvrtině prostředí ropného vrtu opustí a vrátí se na souš, najednou ztrácí na síle a proměňuje se v banální melodrama. Postava hlavní hrdinky, která byla až dosud zahalena tajemstvím a prozrazovala nám toho o sobě tak málo, nás zničehonic zahrne detaily ze své tragické minulosti. Její vztah s Josefem, doposud tak křehký a plný zámlk, náhle upoceně supí k těžkotonážnímu happy endu, přičemž protagonisté vedou dialogy typu: „Bojím se, že budu plakat, až naplním celý pokoj slzami a oba se v nich utopíme.“ — „Slibuji, že se naučím plavat.“ Zbytek svého kouzla a působivosti film pohřbí ve chvíli, kdy na scénu přichází humanitární pracovnice jménem Inge (Julie Christie), poučující Josefa (i diváka) jako provinilého školáka. Příběh, který při vší své bizarnosti byl až do této chvíle tak podmanivý a věrohodný, najednou začíná šustit papírem; hrdinové, kteří nám navzdory svému podivínství byli blízcí, se nám kvapem odcizují. Tajemství slov rozhodně stojí za zhlédnutí, ale ten, kdo odejde z kina o čtvrt hodiny dřív, se ochudí jen o pár upřesňujících detailů.
