Synekdocha je výraz používaný v přeneseném smyslu tehdy, když je název části používán pro celek nebo název celku pro část, specifické pro obecné nebo obecné pro specifické, jako například plachta pro loď nebo Kresus pro bohatého muže (slovníková definice).
Jméno tedy metaforicky popisuje, co se film snaží zobrazit. Tohle je film, který budou milovat kritici a intelektuálové (nebo si myslí, že by měli). Je dlouhý, komplikovaný, mlhavý, a na konci se zdá, že vám uniklo něco velmi podstatného, ačkoliv je pravděpodobné, že jste všemu rozuměli.
Canden (Philip Seymour Hoffman) je divadelní režisér v Synecdoche ve státu New York (takové město ve skutečnosti není, nejblíže tomu je Schenectady, místní občany ale film nepotěšil). Caden je tedy úspěšným divadelním režisérem v provinciálním městě, když ho malé poranění na čele přiměje zamyslet se nad smrtí, umíráním a nad tím, že jeho život bude jednou pravděpodobně zcela zapomenut. Pocítí nutnost zanechat po sobě něco významného. V tom čase ho jeho manželka, malířka miniatur Adele (Catherine Keenerová), opustí. I s dcerou Olivií se nevrátí z výstavy v Berlíně. Ale Canden dostane velký, prestižní finanční grant, se kterým si může dělat, co chce. Odstěhuje se do New Yorku, kde na obrovském jevišti vybudovaném v hangárech vytváří kopii života a natáčí to na video.
Čím více tvoří, tím víc se chce dostat blíž k podstatě života. A tím víc cítí, že jeho hra ještě není hotová pro publikum. Trvá to léta. Nakonec v jeho hře vystupují všichni, které znal, on sám, jeho lásky, děti a mnoho jiných. Canden si je vesměs vědom hranic mezi hrou a realitou. I když diváci se mohou ztratit v časových a plánových skocích, na samém konci filmu se Candenova hra propojí s realitou.
Je tu mnoho bizarností. Canden sám je poměrně nesympatická postava. Je těžké soucítit se sebelítostným nevěrným hypochondrem, jehož jedinou láskou je on sám, který měl obrovské štěstí s penězi. (Připomnělo mi to jak jsem se jednou na párty na ambasádě zeptala jednoho pána, co vlastně dělá. „Já jsem jenom chtěl navštívit velvyslance a jeho rodinu, ale dostal jsem na to grant,“ odpověděl zcela vážně).
Ve filmu je množství dobrých hereckých výkonů, obsazení září hvězdami, mezi nimi vyniká výborná Diane Wiestová jako Ellen-Millicentová, která tu předvádí celou škálu hereckého rejstříku. Přesto je to vlastně celé poměrně jednoduché a rozuzlení trvá dlouho, je to jako ona krabicová hra, kde je uvnitř vždycky další krabička.
Režisér Charlie Kaufman jako vždy zkouší film naplnit nepředvídatelností, sny, zklamáním a různými fobiemi. Části i celek. Jeho hlásnou troubou je hlavní hrdina Canden Cotard. Kaufman udělal jeden z mála opravdových experimentálních filmů, navíc ve velké produkci.
Časové a místní hranice se tu posouvají bez omezení a souvislosti. Tento experiment si úspěšně pohrává s našimi slabostmi, ale ne s každodenní obětavostí či hrdinstvím. Ne proto, že by si Kaufman kladné stránky života neuvědomoval, ale je mu cizí pochopení, že lidské talenty, schopnosti, odvaha a rozhodnost mohou být zcela k ničemu,pokud jejich okolnosti nebyly příznivé. Nakonec se pokouší představit si život jako hru, kde každý hraje svou vlastní hlavní roli.
Už je dávno po šedesátých letech, a nelze lidi vinit za nedostatek „úspěchu“, protože teď víme, že náhoda narození a konexí je mnohem důležitější než poctivá práce a inteligence. Druhá věc, která se nepodařila, je míra vstřícnosti vůči publiku. Filmy by měly udržet divákovu pozornost. Synecdoche, New York je film velmi těžký na zhlédnutí. I kdyby by to bylo úmyslné, překáží to diváckému zážitku. Pokud ale máte rádi složitě zapletené příběhy s mnoha různými narážkami, náznaky a objevy v nitkách životní tapisérie, pak budete tento film obdivovat. Je tu mnoho dvojsmyslů a nejasností, které se dají odkrývat (například jméno filmu a hlavního postavy), alegorií a nereálné reality.
Pokud vás dráždí filosofie, že „všichni máme na vybranou“ a „nakonec všichni skončíme stejně“ zahalená v mnohobarevných pláštích všednosti, pak vás film nezaujme.
