|
Nacházíme se v jakési nejmenované maďarské vesnici po jakési z mnoha válek, jež tuto zemi postihly. V zámku bydlí samotářský starší muž, sledující okolí dalekohledem a na kohosi čekající. Možná těmi pravými je podivná dvojice, projíždějícími poválečnou hrůzou ve vesnici, kde oběšenec v jinak opuštěném domě je jen dalším z mnoha zbytečných mrtvých této války i zloby lidu.
Oba se po delším putování (podle filmu dvojdenním, přičemž jedou stále touž vesnicí) ubytují právě na zámku. Ve flashbacích všech tří postav, jež spolu uměřeně komunikují a spíše popíjejí víno, najdeme možnou stopu vzájemného vztahu muže a ženy z dvojice - on jako důstojník nejspíš nechal popravit jejího muže, ale svědomí ho poté vedlo, aby ji chránil. Stařec na zámku pak ve válce přišel, možná právě díky rozběsněnému davu, o svou mladou ženu, velmi připomínající tuto mladou cizinku a vdovu.
Vše však záleží na divákovi, jak si přebere – stejně tak si můžeme myslet, že historie se odehrála trošku jinak. Stop a náznaků je poměrně málo, čeho je přespříliš, jsou dlouhé maďarské všeříkající pohledy, výmluvně nevýmluvné mlčení, dlouhé prostoje a postoje u stolu, ve vaně či při výhledu z okna. A mezi tím vším zmatkem se na zámek snaží probít vesničané – kdoví proč a nač? – a když jsou blízko cíle, na zahradě, kde zapálí žebřiňák, postačí jim to a spokojeně usnou. Stařec mezitím stále pátrá po vojácích – a rovněž nevíme k čemu?
Možná jde o jakousi sebereflexi maďarského národa a všech jeho povstání a tužeb po svobodě, nejspíše až k 50., komunistickým, letům již minulého století. Celkově ale nijak nepočítá s divákem, nenabízí pomocnou ruku nebo snad nějakou vysvětlující pasáž, a tak celkový dojem může být zmatený, rozkouskovaný, neujasněný. A možná, že takový byl i režisér při natáčení.
