Retrofuturistická sci-fi Svět zítřka vstoupí do historie kinematografie jako průkopnický snímek, který svébytně využívá počítačové grafiky. Skoro celý film herci natáčeli v jediné, téměř prázdné místnosti obklopeni modrým pozadím a vše ostatní (města, krajiny, stroje, zvířata, rekvizity...) bylo kompletně vygenerováno počítačem a dokonale smontováno s živou akcí. CGI magie debutujícímu scenáristovi i režisérovi Kerry Conranovi umožnila popustit uzdu obrazotvornosti, ale také enormně náročný projekt natočit za „rozumný“ sedmdesátimiliónový rozpočet. V technologickém slova smyslu Conran navázal na George Lucase, jenž druhou a třetí epizodu Hvězdných válek také kompletně vytvořil na počítači.
Svět zítřka však není „jen“ vizuálně ohromující podívanou. Jeho báječně pošetilá zápletka vypráví o neohroženém „Králi oblaků“ Joeu Sullivanovi (Jude Law), který ve 30. letech uplynulého století opět vyráží na záchrannou misi po té, co Manhattan (a další světové metropole) napadne a drancuje armáda gigantických robotů. K pilotově nelibosti se mu do kokpitu stíhačky ovšem vetře jeho bývalá milenka, „zuřivá“ reportérka Polly Perkinsová (Gwyneth Paltrowová), která píše články o záhadných zmizeních několika světově proslulých vědců. Společným jmenovatelem obou případů se ukáže německý génius doktor Totenkopf (Laurence Olivier), jenž již před první světovou válkou začal pracovat na záhadném zkázonosném experimentu a nyní se skrývá kdesi v Nepálu...
Velkolepý „industriální art deco“ design důsledně vychází ze stylizace dobových filmů i seriálů, ale i ze šestákových comicsových sci-fi sešitů typu The Book of Marvels. Mísí se v něm atmosféra příběhů „noir“ s verneovsko-zemanovsky naivními utopistickými příběhy, ale i s dobrodružnými eskapádami z exotických krajů v duchu Indiana Jonese (hrdinové na poslední chvíli unikají ze zaminovaných dolů, luští zašifrované mapy apod.). Conran obdivuje a cituje Hvězdné války (jimiž jsou inspirované letecké souboje), Langovu Metropolis i další vzory. Dvojexpozice i potlačená paleta barev (v newyorské části je obraz jako by monochromaticky tónován přitlumenými sépiovými filtry, zatímco pasáže zasazené do zasněžených Himalájí mají ledově namodralý nádech) dodávají vyprávění nostalgické kouzlo. Svět zítřka často vypadá jako vyšisované titulní obálky stařičkého sci-fi časopisu Thrilling Wonder Stories, nebo jako letité fotografie z newyorské světové výstavy v roce 1939.
Důvěrně známé archetypální postavy, stejně jako samotná (v poslední čtvrtině přece jenom již trochu předimenzovaná) zápletka jsou jen záminkou pro výtvarné orgie. Monstrózní roboti pochodující mezi mrakodrapy jako King Kong, zdivočelé vzdušné honičky v úzkých uličkách plných reklam, neonů a lešení, vzducholodě plující nad Empire State Building, letecké eskadry vrhající se s obojživelnými aeroplány střemhlav pod mořskou hladinu: to jsou jen některé z obrazů, jež tvůrce láskyplně aranžuje. Jeho příběh se odehrává v „paralelní minulosti“, která nikdy nenastala, a proto v excentrickém finále (kombinujícím pohádku Čaroděj ze země Oz, verneovku Cesta do středu Země, bondovku Moonraker a sci-fi drama 2001: Vesmírná odysea) může třeba dinosaurus zařvat na raketové vznášedlo...
Williamsovsky triumfální hudbou podbarvená nonstop akce je však prokládána i jiskřivým humorem, jehož zdrojem jsou především žárlivě hašteřivé hádky mezi magnesiové mléko popíjejícím nebeským kapitánem, který zachraňuje svět, a vlezlou novinářkou, jež o tom s roztrženým rozparkem u sukně a dvěma snímky v aparátu smolí svého sólokapra. Jude Law jako „errolflynnský“ vzdušný korzár (jenž si myslí, že mu jeho milenka poškodila stroj) a zlatovlasá Gwyneth Paltrowová coby „hepburnovsky“ zarputilá novinářka (která bývalého přítele podezřívá, že jí zahýbal) hrají své party tak, jako hvězdy ve 30. a 40. letech. Jejich svárlivě zamilované dialogy připomenou ztřeštěné veselohry typu Jeho děvče Pátek s Cary Grantem a Rosalind Russellovou. Hvězdné obsazení doplňuje i typově dokonale vybraná Angelina Jolieová ve vedlejší roli prušácky odměřené jednooké vzdušné mariňačky Franky Cookové. Pro úlohu megalomanského šílence Totenkopfa, který uzřel zkaženost lidstva a sestavuje novou archu Noemovu, byl počítačovou technologii posmrtně oživen Laurence Olivier. Digitální „zmrtvýchvstání“ v podobě hologramu je uděláno vkusně, je ale spíše samoúčelné a může odstartovat vlnu pochybných návratů zesnulých ikon na filmové plátno.
Svět zítřka je nejzábavnějším blockbusterem letošního roku využívajícím nejmodernějších technologií i vypravěčských postupů k podmanivé evokaci filmařských kánonů 30. let. Z každého okénka je znát, s jakým zápalem, nadšením a energií snímek vznikal (Kerry Conran celé čtyři roky pracoval v garáži na laptopu na šestiminutové animované ukázce, aby producenty přesvědčil o potenciálu své poetické vize). I proto žánrových klišé důsledně využívající dílko připomíná barvitý ohňostroj hravé imaginace, romanticky vzrušující akce, uštěpačného humoru a starosvětsky radostné naivity.
