Super Size Me

Vavříny Michaela Moorea v podobě Oscara za Bowling For Columbine a Zlaté palmy za Fahrenheit 9/11 možná odstartují vlnu zájmu o (pseudo?)investigativní dokumenty, nebo ještě spíš způsobí, že je teď začne točit kdekdo. Morgan Spurlock může být debutant, ale kdekým rozhodně ne: Super Size Me, jeho esej o rychlém občerstvení a jeho roli v našich životech, oceněný za režii na festivalu nezávislých filmů v Sundance, vykazuje nebývalou míru dokumentaristické bravury, schopnosti podat závažné věci vtipně a – jednoduše řečeno – šmrncu. V neposlední řadě je Super Size Me přijatelnějším a poctivějším kusem filmařiny než dílka páně Moorea.

Takže co si to Spurlock vymyslel? Základní premisa Super Size Me je stejně jednoduchá jako účinná a o nic méně vděčná než explozivní. Spurlock se prostě rozhodl, že se bude po třicet dní stravovat výhradně u McDonalda a na vlastní kůži tím zdokumentuje, jaký dopad může taková dieta mít. Hra má jasná pravidla: tři jídla denně, vyzkoušet každou položku z nabídky McDonald's aspoň jednou a v případě vyzvání obsluhou jít do super size porce (něco jako – za málo peněz navíc pořádný kus muziky extra). Objektivitu výsledků maximalizují vstupní a výstupní lékařské prohlídky, kdy si Spurlock nechá provést snad všechny dostupné relevantní testy organismu.

Tohle všechno může pořád ještě vypadat jen jako více či méně pitomý způsob, jak trávit volný čas a pro pobavení sebe sama a pár kamarádů hazardovat s vlastním zdravím. Spurlock však svůj experiment prokládá neúnavným šťoucháním do zákulisí, praktik a historie amerického fastfoodového průmyslu, což z jeho filmu dělá daleko závažnější materiál než by se jevilo na první pohled. Impulsem k Super Size Me totiž nebyla sázka nebo hlad, jak by se mohlo zdát, ale takové jevy jako žaloba, kterou dvě dívky vážně nemocné v souvislosti s vlastní tloušťkou vznesly proti McDonald's, nebo fakt, že obezita má v nejbližší době vystřídat kouření na pozici primárního původce odvratitelných úmrtí v USA. A pokud si i tak říkáte, podobně jako si to původně říkal i Spurlock, že každý je přece sám zodpovědný za to, z čeho mu roste pupek, potom vězte, že to nejzásadnější, s čím Super Size Me přichází, je zamyšlení nad tím, jak agresivně se značky rychlého občerstvení od nejútlejšího věku vtírají do podvědomí dětí.

Jednoduchá otázka: proč si vzít za terč zrovna "Mekáče", když se do nich už tak trefují ti divní lidé se zacuchanými vlasy a dlažebními kostkami? Protože jsou všude (Spurlock jich jen na Manhattanu napočítá osmdesát) a protože právě ony na děti útočí nejcíleněji. A protože jsou symbolem a špičkou ledovce v jednom: Spurlock není fanatik, aby se držel jen jich, a brzo začne šťourat například v tom, co dostávají děti ve školních jídelnách, nebo jaké mají největší fastfoodové řetězce náklady na propagaci. A tak zatímco subjektivní "praktická" část filmu zůstává věrná jedné značce, ta "teoretická" se mezitím problémům obezity, rychlého občerstvení a nucené konzumace věnuje obecněji a v objektivnějších datech.

Kombinace obou přístupů přináší to divácky nejsladší ovoce: zábavu i informace v jednom. Zasmějete se nad tím, jak se Spurlock po první super size porci pozvrací, ale až potom, co uvidíte, jak McDonald's během desetiletí zvětšoval své porce ad absurdum (půlgalonový "kelímek" koly, který obsahuje osmačtyřicet kostek cukru). Uchechtnete se nad přehnanými mezititulkovými obrázky, ale když vám Spurlock titulek toxické prostředí doloží statistikou, kolik reklam na jídlo za určitou dobu zasáhne dětské oči, zamrzne vám úsměv na rtech. A mezitím se od Spurlockovy přítelkyně – mimochodem veganské kuchařky! – dozvíte, jaké změny si dieta jejího milovaného vyžádala v posteli, vyslechnete si zajímavá srovnání fenoménu obezity s kouřením a zaznamenáte bizarní data typu kolik z patnácti "nejtlustších" měst USA se nachází v Texasu. Dlužno dodat, že režisér se pro vyšší objektivitu pokoušel kontaktovat i zástupce McDonald's, ale neúspěšně.

Zamrzání úsměvu jaksi charakterizuje celý průběh filmu. To, co na začátku vypadá jako veselá taškařice, nabere sotva v polovině časové lhůty značně morbidní ráz: Spurlock se stane oficiálně nemocným přes játra, která mu "mekáčová" dieta za čtrnáct dní nabourá jako chronický alkoholismus. Celá záležitost je o to bolestnější, že divák Spurlocka na začátku filmu vidí jako člověka úředně prohlášeného za dokonale zdravého.

Jistě, tenhle chlap, který se v souvislosti se Super Size Me prezentuje coby "režisér/producent/lidské morče", musí být pořádný magor, ale rozhodně ne křižák jako zmíněný Michael Moore. Jejich přístupy přitom nevyhnutelně vyžadují srovnání. Takže? Oba umí být přinejmenším stejně zábavní, přičemž Spurlock věci jako animovanou genezi McNuggets nebo doprovození operace žaludku Straussovým valčíkem od druhého jmenovaného nejspíš odkoukal. V oblasti podloženosti a manipulace s realitou se ovšem jedná o nebe a dudy. Spurlock si jen výjimečně dovolí taková tvrzení, jako že kvalitnější jídlo vede u problémových dětí k lepšímu chování, i když k nim zdánlivě má "data"; Moore by neváhal. Spurlock má na druhou stranu výhodu, že může většinu svých vývodů ukázat na vlastním podkoží nebo je založit na oficiálních zdrojích: za 30 dnů "McAttacku" přibral skoro 25 liber a zkonzumoval 30 liber cukru a 12 liber tuku (libra je lehce pod půl kila). I tak by si ale býval mohl dovolit víc subjektivních postřehů ohledně píchání na prsou nebo depresí, kterými rozumně šetří, kdežto Moore by je nejspíš patřičně rozpatlal. Co je ovšem nejdůležitější – zatímco Moore své filmy točí po způsobu aktivistů, aby v nich znemožnil protivníky, ztrapnil nevěřící a přetlačil diváky, daleko charismatičtější Spurlock nechává věci a lidi mluvit samy za sebe. Diváci totiž mají rozum.