Veterán William Friedkin (Francouzská spojka, Vymítač ďábla) natočil temný thriller o učiteli a žákovi, o pocitech viny a nočních můrách, o divočině v člověku - a ze všeho nejvíc o animálním zabíjení. Nejsou tu žádné efektní čmoudíky a digitální blikátka, nikdo nemrská nohama pětkrát za vteřinu deset metrů nad zemí, neozývá se ani bombastický soundtrack. Až na samý úvod uslyšíte Johnnyho Cashe recitovat verše z Dylanovy Highway 61 Revisited, vzpomeňte si, co jsem vám říkal: tohle je stará škola.

Intro: Kosovo, 1999. Expert americké armády na boj zblízka Aaron Hallam (vynikající Denicio del Toro) se uprostřed ohňů, střelby a krve masakrované vesnice dokáže nepozorovaně proplížit k srbskému veliteli a zabít ho. Za tuhle akci dostane vyznamenání, ale obrazů hrůzy ho už nikdo nezbaví. O několik let později. L. T. Bonham (ještě lepší Tommy Lee Jones) konečně hodil za hlavu kariéru instruktora, který americké vojáky učil zabíjet a přežít, a teď kdesi uprostřed Kanady pomáhá chránit divoká zvířata. Když za ním FBI přijede s fotkami profesionálně popravených a vykuchaných lovců jelenů, nechce o ničem vědět, protože tuší, kolik uhodilo. Hallam, jeden z jeho nejlepších žáků, který mu posílal úpěnlivé dopisy plné depresí a zoufalství, už to nevydržel. Tihle dva lovci nebyli jeho první. L. T. odjede lesů kolem Oregonu a během dvou dnů Hallama vystopuje a zneškodní. Hallam ví příliš mnoho, než aby mohl být postaven před normální soud, ale než ho lidé z FBI stihnou nechat "zmizet", zmizí on jim. Jediný, kdo jej může zase najít, je L. T.

Oheň, detaily očí, tváře ve stínu, kakofonická zvuková stopa - celá kosovská expozice připomíná Coppolovu Apokalypsu, a stejně tak i pozdější sestup do Hallamovy trýzněné duše. Vztah učitele a žáka, otce a syna, veterána a uprchlíka zase jako by vypadl z Ramba, podobně jako scény v lese. V dusném lesním tichu najdete něco z Predátora, divočina odkazující na vlastní ruce a nohy připomene Deliverance a je tu také stopa Lovce jelenů. Vzpomenete si na surovost Sama Peckinpaha nebo Sama Fullera. Maskulinita a testosteron, krev, pot a špína; filmy o mužích bojujících s jinými muži, s přírodou i se sebou samými.

Děje je ve Štvanci naprosté minimum, slov zrovna tak. Friedkin se soustředí na atmosféru a na akci. Na atmosféru pralesa, ze kterého jsme kdysi vyšli a jehož temnotu máme pořád ještě v srdci. Na akci, kdy proti sobě stojí dva muži a jejich nože a není slyšet nic než hekání a supění. Skutečně, v thrillerovém žánru není v dnešní době technicky superdokonalých spektáků a urputné snahy o co nejvíc cool hrdiny nic tak osvěžujícího a působivého jako tahle prostota. Muž, jeho zbraň a les okolo.

Friedkin tuhle prostotu umí fantasticky prodat. Sám je původně dokumentarista, a tak dokáže vytvořit dojem autenticity, vtáhnout diváka přímo doprostřed souboje, ale zároveň za sebe s neviditelnou precizností skládá desítky kratičkých záběrů tak, aby se žádný z nich neopakoval a divák neměl šanci se nudit; podle svých slov takových pokaždé různých pohledů zvládne třeba osmdesát v řadě. Kdysi ve Francouzské spojce vytvořil údajně nejlepší (automobilovou) honičku všech dob - a Štvancem dokazuje, že tuhle schopnost dosud neztratil. Ve filmu jsou takové sekvence dvě. Jedna se odehraje v lese a druhá ve velkoměstě, ale obě jsou snímány úplně stejně: jako v džungli. Hallam využívá každé možnosti setřást pronásledovatele a L. T. zase nepropásne jedinou stopu, ať už se noha štvance obtiskuje do mechu nebo do betonu. Všechno se děje mlčky, v naprosté spjatosti s prostředím a pohrouženosti do útěku, respektive lovu.

A pak je tu ještě etická rovina, kterou Friedkin nevnucuje, jen nabízí. L. T. učí zabíjení, tedy něco, co nikdy sám nezkusil, ale přesto na každém mrtvém cítí podíl viny. Za Hallamovu situaci nese vinu hned dvojnásobnou, protože neodpovídal na jeho dopisy. Jak se Hallam duševně dostal na pokraj útesu se ve filmu naštěstí nijak zvlášť nerozvádí: přílišné psychologizování by mlčenlivou sevřenost snímku zabilo (válečné trauma stačí), a kromě toho to del Torovi prostě věříte. Jeho Hallam ve Štvanci vlastně představuje eticky nejčistší postavu, protože dělá jen to, co ho naučili, a když zabíjí, zabíjí sváteční lovce, kteří si na jeleny berou supermoderní arzenál. L. T. se mu chce v čistotě vyrovnat, a tak ani jeden z nich za celý film nevypálí jedinou kulku. Je v tom něco z prastaré úcty lovce vůči kořisti, je v tom důstojnost. Ta ostatně proniká celým filmem: nenajdete tu žádné hlášky, žádnou prvoplánovost, žádné hraní na efekt, jen "starou dobrou" filmařinu. A autenticitu, garantovanou instruktorem speciálních jednotek Tomem Brownem. "Kdyby se jeden z těch dvou pokusil o vysoký kop, ten druhý by mu přesekl achilovku."

Friedkin věří, že dobrý casting dělá 80-90% úspěchu filmu. Benicio del Toro (Oscar za Traffic, Obvyklí podezřelí, Strach a hnus v Las Vegas) ve Štvanci nesnese výhrady a Tommy Lee Jones (oba díly Mužů v černém, Oscar za roli v Uprchlíkovi) tu hraje jako nikdy. Dynamická kamera Caleba Deschanela (Patriot, některé díly Twin Peaks) a střih Augie Hess (Vymítač ďábla) vás udrží v neustálém napětí jako šelmu číhající na kořist. O Friedkinově režii s důrazem na strohost a spontaneitu včetně preference prvních jetí ani nemluvím. Panebože, vždyť i ta písnička Johnnyho Cashe funguje bez chybičky...

Výhrady? Sekvence z Kosova obsahuje "nezbytnou" dávku amerického zjednodušení a patetických plků o demokracii. Charakterizační scéna, v níž L. T. vysvobozuje vlka z pasti a pak jde zmlátit pytláky, je poněkud toporná. A fakt, že si oba soupeři před závěrečným soubojem vyrobí nové nože (jeden si jej vyková z plátu železa, druhý vyseká z kamene), sice prý odpovídá reálnému výcviku i faktickým schopnostem speciálních jednotek, ale ve filmu to působí přehnaně. Jinak mě nic nenapadá. Velký film.