Strach a chvění

Film Strach a chvění je adaptací autobiografické knihy belgické spisovatelky Amélie Nothomb. Jeho hrdinka se tudíž pochází také z Belgie a jmenuje se rovněž Amélie. Narodila se však v Japonsku, kde prožila prvních pět let, během nichž si k zemi vycházejícího slunce vytvořila silné citové pouto. A teď, když skončila studia, se jí plní dávný sen: nastoupí do japonské firmy, bude v Japonsku pracovat i žít a jednou se snad i "opravdovou" Japonkou stane.

Amélie (Sylvie Testudová) tedy získává místo tlumočnice v megakorporaci Yumimoto. Její představy o splněném snu a příjemné práci však brzo vezmou za své. V japonské firmě totiž panuje přísná mocenská hierarchie a vládnou v ní i striktní pravidla, zatímco Amélie je ztělesněním západního přístupu. Chce být co platná, snaží se, vyvíjí vlastní iniciativu – a to se v Japonsku trestá. Svou práci vlastně vůbec nezačne vykonávat a místo toho je postupně degradována a deptána čím dál nesmyslnějšími činnostmi. Těmi ji zásobují zejména nadřízení pan Saito (Taro Suwa) a slečna Fubuki Mori (Kaori Tsujiová), jejíž nebývalou krásou je Amélie fascinovaná. Pokusí se s ní spřátelit, ale i tady se v japonských zvyklostech přepočítá. Amélie nakonec skončí jako uklízečka záchodů a po roce z firmy odchází – nicméně to už je někým jiným, bohatším o zkušenosti, které někdo nezíská ani za celý život.

Strach a chvění se neustále odehrává ve dvou rovinách, řekněme veřejné a osobní, spojených jako svorníkem postavou Amélie. Je to příběh o střetu kultur i o vlastní iniciaci a zároveň příběh o fascinaci jednou zemí a jednou ženou. Všechny tyto vrstvy splývají ve snové scéně, která filmem proplouvá: malá Amélie a stejně stará japonská holčička - evidentně Fubuki - v ní mlčky sedí ve slavné zenové zahradě Ryoan-ji. Tento obraz pro Amélii symbolizuje všechnu krásu a tajemství Japonska, později ztělesněné ve Fubuki, k níž Amélie vzhlíží a s níž se v procesu své individuace ztotožňuje.

Film však začíná jako komedie z kancelářského prostředí. Amélie je našima očima a ušima: s ní nastupujeme do práce, s ní se seznamujeme se šéfy a s ní velmi brzo znejistíme, co se tam po nás vlastně chce. Jakkoliv má působit jako tlumočnice, začíná Amélie skutečně od píky – roznášením pití, jak ostatně velí japonská tradice. Při obsluhování delegace ze spřátelené korporace vyjde najevo, že umí perfektně japonsky, což je podle šéfů najednou nepřípustné – a to je jen první z celé řady absurdit, které Amélii čekají. Když se rozhodne, že bude firemní seřizovačkou kalendářů a hodin, pohoří. Když sestaví vynikající zprávu o nízkotučném másle, dopadne ještě hůře. V japonské firmě se iniciativa a kreativita cení ze všeho nejmíň.

Tahle kafkovská rovina, dodávající Strachu a chvění humorné ladění, dominuje hlavně první polovině filmu. V té druhé vyplyne povrch vrstva doposud nenápadnější, ale zato zásadnější: Amélie nádeničinou u Yumimoto získává vlastní identitu. "Amélie chce být Japonka, což je od začátku bláznovství. Chce se vrátit do svého dětství, znovu najít 'mladickou zaslepenost', jistou 'nevinnost'," říká režisér Alain Corneau. A hrdinka několikrát opakuje: "Jako malá jsem se chtěla stát Bohem, potom jsem chtěla být Ježíšem a nakonec jsem se rozhodla, že až budu velká, budu dělat mučedníka. Ale stejně, jaká je to cesta od božství do kanceláří!" Díky této individuační vrstvě Strach a chvění není lacinou kritikou nám Evropanům tolik cizího japonského myšlení, nýbrž ptaním se po tom, co nám zrovna na našem způsobu života či chování, na našich hodnotách a způsobech komunikace připadá tak přirozené. V některých kulturách totiž největší hřích představuje utěšování poníženého a největší hrozbu znamená ztráta tváře.

A pak je tu vztah Amélie k její nadpozemsky krásné nadřízené Fubuki, která se přitom ukáže být tou, kdo jí v korporaci připraví největší peklo. V komunikaci s Fubuki plně vykrystalizuje Améliin submisivně-pozorovatelský přístup, jenž vlastně tvoří páteř vyprávění.

Formálně Strach a chvění těží z klaustrofobní atmosféry kanceláří. Kromě výše zmíněného "azylu" v zenové zahradě kamera čtyřiačtyřicáté patro anonymního mrakodrapu opustí jen zcela výjimečně. Záminku jí k tomu dávají pouze Améliiny "defenestrace", při nichž se systematicky deptaná hrdinka se sklony k dennímu snění vrhá v myšlenkách z okna a volně poletuje nad metropolí. Tenhle rys – a také její snaha být se všemi zadobře a páchat dobro na všech frontách – Amélii sbližuje s její jmenovkyní z Montmartru. Fyzicky je však představitelka Amélie Sylvie Testudová úplně jiný typ: má v sobě mnohem víc z ošklivého kačátka Tatiany Vilhelmové a podobně jako ona by mohla komediální talent rozdávat.

Jedinou, avšak zcela zásadní chybou Strachu a chvění je naprostá věrnost knižní předloze. "Když uvažuji o filmové adaptaci, vždy si s jistou posedlostí pokládám spoustu otázek, abych pochopil, jak autor píše; jak já převedu do obrazu jednu větu, jeden styl atd., aniž bych musel použít nějaký vlastní režijní postup. Prostě hledám způsob, jak točit hlavně podle knihy a jejího tématu," říká Corneau. Je to na škodu věci – aneb proč se potom dívat na film, když si člověk může přečíst knížku. Ve Strachu a chvění jsou už tak přečetné dialogy proložené takovou dávkou vnitřního monologu a jiné televizní vaty, že máte chuť si za nějaký "vlastní režijní postup" klidně připlatit.