Allan se seznamuje s různými divnými lidičkami, snaží se vypořádat s gangstery, kteří po něm jdou, a přitom vzpomíná na celý svůj pohnutý život - od dětství, přes kariéru experta na výbušniny, až po svá setkání s nejmocnějšími státníky, kteří se s ním kamarádili nejdříve proto, že uměl sestrojit atomovou bombu a později proto, že je slavný špion - nebo si to o něm aspoň myslí.
Nevím jak slavná knižní předloha, ale filmová adaptace se velmi, velmi, opravdu velice moc inspirovala filmovým Forrestem Gumpem, případně Benjaminem Buttonem, Velkou rybou a Járou Cimrmanem, ležícím, spícím.
Soundtrack se zase pro změnu hodně inspiroval jednak Dannym Elfmanem a jednak Goranem Bregovićem.
On ostatně celý film vypadá, že je slepený z kusů různých hollywoodských hitů, ke kterým tvůrci přidali špetku drsnějšího švédského humoru.
Ve Staříkovi bylo dost scén a okamžiků, při kterých jsem se dobře pobavil, ale hlavní pocit, který jsem si z filmu odnesl, by se dal shrnout slovy PROMARNĚNÁ PŘÍLEŽITOST.
Tvůrci měli slušný rozpočet a mohli natočit prakticky cokoliv, ale nedali si záležet na tom, aby výsledek byl něco víc, než sled polonáhodných žertovných epizodek. V "současnosti" vystupuje snad deset různých postav a další desítky se jich objeví ve flashbackových scénách. Takže téměř žádná z nich nemá prostor, který by stál za zmínku.
Například jedna z epizod vypráví o tom, jak byl titulní hrdina v koncentráku s Herbertem, debilním dvojčetem Albert Einsteina. Z něčeho takového by se dal klidně udělat celovečerní film, ale ve Staříkovi je to asi tříminutová epizodka, během které se třikrát zasmějeme, a pak už po celý zbytek filmu nepadne o Einsteinovi ani slovo a žádná další scéna na tyto události neodkazuje. Většina scén má skutečně podobu jednorázového vtipu, nijak nesouvisejícího s celovečerním filmem.
Viz. také scéna na konci traileru, která znázorňuje likvidaci hlavního padoucha. Prostě k ní náhodou dojde.
A o tom je celý tento film. Prostě v něm náhodně dochází k různým věcem.
Ale spousta z nich je vtipná.
Hodnocení: 60 %
