Štěstí: Rozhovor s Annou Geislerovou

23. 8. 2005 - 11:02 | Téma | red

Štěstí: Rozhovor s Annou Geislerovou zdroj: tisková zpráva

Ve filmu hrajete postavu Dáši, která je psychicky nemocná. Má dvě děti a kvůli své nemoci se často chová nezodpovědně, prakticky se o ně nemůže starat

Ve filmu hrajete postavu Dáši, která je psychicky nemocná. Má dvě děti a kvůli své nemoci se často chová nezodpovědně, prakticky se o ně nemůže starat. Bylo pro Vás těžké se do takové postavy vžít?

Bylo to těžké. Základem charakteru této postavy byla psychická nemoc, a proto jsem se poprvé v životě pustila do nějakého průzkumu. Šla jsem opravdu nakoukat do Bohnic na oddělení, jak se lidi s takovouhle nemocí chovají, jak mluví a co dělají. Snažila jsem se například použít některé intonace. No, a když má někdo v pořádku mateřské pudy, tak je pro něj vždycky těžké se chovat k dětem nepěkně. Takže s tím jsem měla trochu problém. Na druhé straně já to brala jako úkol a mě úkoly hrozně baví… (smích) …a ten úkol byl čím dál větší, protože jsem v průběhu natáčení otěhotněla, takže u mě vzrostlo přecitlivění vůči dětem a všemu okolo. Říkala jsem si, tak teď mám poslední příležitost být jako příšerná matka, než se příšernou matkou stanu doopravdy. Jediné, co mě mrzelo bylo to, že film se točil vlastně celý rok a na některé ty stavy bych potřebovala asi větší časové úseky. Já jsem vždycky přijela na jeden dva dny, a to myslím té roli nesvědčilo. Nejradši bych všechno natočila během čtrnácti dní a myslím, že bych z toho nějaké to šílenství vytřískala. Možná ovšem i na cestu domů.

Jaká to byla zkušenost pobývat v Bohnicích? Dokázala jste to vnímat s odstupem, jenom profesně, protože budete hrát šílenou ženu? Nebo vás to zasahovalo i osobně a uvědomovala jste si nějakou tu křehkou hranici mezi normálem a poruchou?

Domluvili jsme se, že tam zůstanu tři dny a chtěla jsem tam i spát. Původní záměr byl udělat ze sebe pacientku. Ale to se pak provozně-technicky nepodařilo, protože by mi pobyt musela hradit pojišťovna jako hospitalizaci. Nicméně, ráno jsem nastoupila a strávila tam celý den. I s nocí ! Ale druhý den v poledne už jsem musela pryč. Padlo na mě, jak je hranice mezi normální a nenormálním těžko postižitelná. Mluvím převážně o lidech se schizofrenií. Oni se chovají vlastně strašně civilně. Schizofrenik, i třeba v akutním stavu, by se tady na nás podezřívavě díval a možná by nás osočoval, že jsme hodně zlí, že jsme čerti nebo ďáblové, ale v podstatě by mluvil normálně. Jenom obsah těch informací by byl pomýlený. Jejich svět je hrozně náročný na pozornost, protože oni zkrátka netřídí informace a každá maličkost se pro ně stává otázkou života a smrti. Tenkrát jsem ještě kouřila, tak mě to stálo strašně moc cigaret, protože jejich jediná svoboda je, že pořád chodí na kuřárničku a tam všechno probírají. A tam jsem musela vysvětlovat každému, kdo jsem a co tam dělám. Vlastně to byl úžasný zážitek, když si to člověk nepřipustí tak k tělu. Byly tam některé typy lidí, které si budu pamatovat do konce života. Zvláštní film… ale celá ta atmosféra je tam vlastně skličující.

A oni teda věděli, nebo vy jste jim říkala, že jde o studijní pobyt? Poznávali vás?

Já jsem jim normálně říkala, že jsem herečka, že si chci s nimi povídat, že s nimi strávím nějaký čas. Ale moc je to nezajímalo. Jak říkám, oni mají velice pestrý svůj vlastní život.

Hrajete nezodpovědnou maminku dvou roztomilých chlapečků. Často bylo třeba, aby se vás báli a neměli Vás rádi. Nebylo Vám trochu líto, že s nimi musíte o pauzách omezovat kontakty, aby si Vás neoblíbili?

Vždycky bylo složité jim vysvětlovat, proč jsem chvíli hodná a pak najednou strašně zlá. Vždycky je někdo připravil na to, že já budu dělat něco, co se jim nebude líbit. Například, že jsem zlá, protože mě bolí hlavička a že mám „migrénku“ a že pak zase budu hodná. Někdy se stalo, že po záběru mě kluci litovali – říkali „Aňa máma, bolí jí hlavička, chudinka!“, tak to bylo takové dojemné. Měla jsem problém s tím, kolikrát jsem musela zklamat jejich důvěru. Ale po natáčení jsme to pak vždycky urovnali. Ty děti byly úžasné! Zároveň je to s nimi těžké. Jak jsou spontánní a přirozené, tak člověk nikdy neví, co přesně budou říkat. Například ve scéně, kdy se tam přiřítím a oni mě nemají pozdravit. Už jsme to jeli poněkolikáté. Já na ně vyhrknu: A ty mě ani neumíš pozdravit?“ A on: Ahoj“… (smích) …naprosto spontánně pozdravil, kdy neměl! To se potom člověk musí držet, aby se neodboural.

S Bohdanem Slámou jste točila poprvé, byla pro vás spolupráce s ním v něčem specifická?

Specifická? Myslím, že je specifický v tom, že mi nikdy nebylo úplně jasné, co natočíme. Strašně se pořád měnilo, ale myslím, že vždycky k dobru věci. Vždycky řekne: „Pojďme si povídat.“ Takže se povídáme. Myslím, že je to fakt hodně citlivý člověk a že ho vlastně moc nezajímá, co kdo bude mít na sobě, že ho postavy zajímají po té emocionální stránce. Někdy se stalo, že jsme točili hodně emocionální scény a Bohdan se svezl na vlně té scény a byl najednou smutný a už tu scénu viděl úplně jinak.

Snažíte se o své roli s režisérem více komunikovat, rozebírat ji případně ovlivnit její vývoj?

To rozhodně. Myslím si, že to každý dobrý režisér i scénárista od herců chce. Každý názor může navíc tu roli obohatit nebo ji pomůže jenom jemně dopilovat. Ale je fakt, že já jsem někdy úplně urputná. Hned se cpu do kostýmů a do dekorací. Ale když ta možnost je, tak proč ne? Člověk má radost, že si pracuje na té svojí roli stejně jako na nějakém jako kutilském kousku. A tady to také tak bylo. Připadá mi to přirozené nebo skoro jako povinnost. Někdy potom ale režiséři netouží. Třeba když jsem točila s panem Švankmajerem, tak jsem se ho ptala, jestli budeme zkoušet před filmem a on říkal: Né. Proč?“ A tak mám přijít nějak připravená,“ ptala jsem se. No jistě, přijďte připravená.“ Tak to je zase úplně jiný přístup. Ale když jsem u Štěstí zjistila, že by tam měly být pomalované stěny jako projev Dášina šílenství, tak jsem si je chtěla pomalovat sama.

Jste jednou z nejobsazovanějších českých hereček. Snažíte se teď film spoluprodukovat. Máte nějaké další ambice?

No, tak to moje producentství nějak umrzlo. Já tomu ani tak neříkám. Jsem spíš takový domlouvač schůzek. Už jsem opravdu nasbírala spousty kontaktů i v zahraničí, a tak pro mě není problém někam zavolat a něco domluvit. Výhoda je, že si mě lidé pamatují, díky filmům vědí, kdo k nim mluví. Dávám dohromady různé lidi a snažíme se většinou sehnat peníze. Ale producentkou jinak nejsem. Já bych byla šťastná, kdyby se mi někdy podařilo opravdu stát za něčím v jiné pozici než jenom jako herečka. Například jako producentka, která dotáhne projekt anebo alespoň jako koproducent. To bych byla na sebe pyšná. Ale obávám se, že se mi to nepodaří. Ale jinak ambice mám teď úplně jiné. Mě by strašně bavilo dělat ilustrace, obrázky, obrazy…

Co bylo pro Vás při natáčení nejnáročnější?

Díky tomu, že jsem vždycky jenom na to natáčení vpadla a natočila si svoje scény, tak jsem si připadala taková nerozcvičená, úplně bez tréninku. To pro mě bylo strašně těžké. Protože nehraji ani divadlo, nic jsem v té době netočila, tak musím říct, že mi s tím strašně pomohli Táňa s Pavlem a Bohdan. Někdy mám pocit, že mě animovali jako loutku.

Jak moc vám záleží na názoru druhých lidí a na koho vůbec dáte?

Samozřejmě, že mi záleží na názoru ostatních lidí, ale snažím se, aby mi na tom záleželo míň a míň. Vždycky dám na lidi, kteří se obvykle k ničemu nevyjadřují. A když potom už něco řeknou, tak to stojí zato. Když jsme dělali Želary, tak můj švagr, který je z úplně jiného prostředí a má svůj svět, je to velký hiphoper, tak ten když vylezl z toho sálu, byl dojatý a řekl mi, že to bylo super… Od něho si to budu pamatovat. Bylo to nečekané. Takže mě baví reakce lidí, kteří je obvykle neposkytují. Teď se mi jenom vybavilo, že od lidí jako je třeba David Černý, který je velký cynik, pozér a exhibicionista, který vždycky všechno shazuje nebo ironizuje, tak ten když vysekne nějakou opravdu vážnou poklonu, tak to si také člověk zapamatuje. Prostě mě baví takové nevšední poklony. I můj otec, který většinou odchází z mých filmů ještě před koncem, anebo mi řekne, že jsem měla dělat něco jiného, tak když mu stojí zato se jenom zmínit, jakože to bylo v pořádku, tak to je velká satisfakce.

Film je mimo jiné také o silném přátelství Moniky, Toníka a Dáši. Jak jsou pro Vás v životě důležití přátelé?

Co tak v životě člověk má, že jo…Přátelství považuju za duševní nezbytnost. V těch hodnotách mám teď sice na prvním místě rodinu, ale jenom s tím člověk nevystačí. Potřebujete mít přátele, kteří jsou třeba na stejné životní cestě a sdílejí s vámi vaše radosti i starosti. Ale i přátelství, která nevyjdou, jsou v životě důležitá, protože člověka naučí, že nic není zadarmo a že se přátelství musí hýčkat. Právě teď, i kvůli rodině, své přátele dost zanedbávám.

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Vin Diesel versus roboti: akční hrdina se pustí do zfilmování jedné hračky

Vin Diesel versus roboti: akční hrdina se pustí do zfilmování jedné hračky

20. 4. 2021 | Novinky | Adam Homola

Vin Diesel si zahraje a rovnou bude i produkovat hranou verzi stolní hry Rock 'Em Sock 'Em Robots.
Seznamte se s novým hrdinou Marvelu, kung-fu mistrem Shang-Chi

Seznamte se s novým hrdinou Marvelu, kung-fu mistrem Shang-Chi

19. 4. 2021 | Trailery | Adam Homola

Koronavirus posunul plány všech velkých filmových studií, Marvel nevyjímaje. Velký odklad se týká i Shang-Chi, který dorazí v září a teď se představuje prvním teaserem.
Madds Mikkelsen si zahraje v Indiana Jones 5

Madds Mikkelsen si zahraje v Indiana Jones 5

19. 4. 2021 | Novinky | Adam Homola

Casting nového Indyho pokračuje a po oblíbené a nesmírně talentované Phoebe Waller-Bridge se k filmu přidává další skvělé jméno.
Liam Neeson si zahraje zabijáka trpícího ztrátou paměti

Liam Neeson si zahraje zabijáka trpícího ztrátou paměti

16. 4. 2021 | Novinky | Adam Homola

Liam Neeson se akčních thrillerů nevzdává, ostatně proč taky. Je to žánr, ve kterém se na stará kolena našel.