Šťastnou cestu předvádí klasickou ukázku historické kostýmní komedie s dostatečně velkorysým rozpočtem; být ústřední hrdina víc od rány, byla by srovnání s Cartouchem a spol. nevyhnutelná, tady však zároveň hraje daleko větší roli konkrétní dějinný kontext. Intro nás přivádí do Paříže předvečeru druhé světové války. Filmová diva Viviane (Isabelle Adjani) dovede neodbytného fanouška až k smrti, hodí záležitost na krk pisálkovi Frédericovi (Grégori Dérangére) a ten skončí ve vězení. Střih, německá invaze, útěk z transportu vězňů a hurá do Bordeaux, kam se evakuuje celá Paříž. A stejně jako se politická situace mění rychleji než horské počasí, přibývá závratným tempem i postav: bodrý spoluvězeň Raoul (Yvan Attal), politik Beaufort (Gérard Depardieu), nepříjemný novinář Winckler (Peter Coyote), nukleární fyzik Kopolski (Jean-Marc Stehle), jeho jak z dívčí školy neviňoučká asistentka Camille (Virginie Ledoyen) a další. Všichni se potkají v jednom hotelu a všichni se taky zapletou do manévrů kolem Kopolského těžké vody, která se za žádnou cenu nesmí dostat do rukou Němců. Je čas na lásku, hrdinství, velká gesta a dramatické kloubiády.
Největší výhrou Šťastné cesty je fakt, že drží pohromadě. Rappeneau dokáže ukočírovat herce, přesně nadávkovat emoce, neztratit v kličkách scénáře diváka a ještě navíc udržet tempo, které ke konci tlačí tachometr do červeného pole. Začátek tomu vůbec nenasvědčuje; naopak hrozí retro nudou, teatrálními výstupy a celým tím nakašírovaným válečným kýčem, kde uprostřed barvotiskového chaosu a pompézních davových scén podávají stařenky vodu holčičkám. Jakmile však postavy dorazí do Bordeaux, spojí se někde uvnitř filmu drátky a motor Šťastné cesty konečně naskočí. A to se pak semele skutečně napínavý propletenec vztahů a souvislostí - a je to naštěstí právě on, který představuje tepající srdce filmu, jehož je precizně odvedená výtvarná stránka jen chutnou polevou; často to bohužel bývá naopak. Ještě že kameramanské eso Thierry Arbogast (Femme Fatale, Purpurové řeky, Léon) ctí týmovou práci jako málokdo.
Vedle třaskavého scénáře, který sepsali hned čtyři autoři včetně režisérova syna, a Arbogastovy vizuální ekvilibristiky (normandský les nad ránem!) má Šťastnou cestu ještě jeden vrchol: kolektivní herecký výkon všech zúčastněných. Z mužů je nejlepší protřelý hajzlík Peter Coyote, v jehož přitažlivě nehezké tváři občas dokonce zahlédnete odlesk Hořkého měsíce. Co se ženských rolí týče, ústřední duo naštěstí vytváří napětí namísto obligátním typovým obsazením blondýna-bruneta výrazovými prostředky: zatímco Virginie Ledoyen (8 žen, Pláž) je vzorná školačka a správňácká holčina a vůbec holka k pomilování, Isabelle Adjani (Královna Margot, Nosferatu) předvádí ženu-temný živel, intrikánku lapenou ve vlastní prázdnotě a figurku stejně typicky popkulturní (současnou) jako archetypálně tragikomickou. A je to právě Adjani, koho Šťastnou cestu katapultuje do sfér nezapomenutelnosti: zahrát téměř v padesáti nesnesitelného třicetiletého diblíka tak, aby vzbuzoval stejnou měrou odpor i fascinaci, je skutečné umění.A kromě toho Šťastnou cestu předkládá ještě zajímavý mix zjednodušujících žánrových klišé a nečekané kulturní subverzivnosti. Na jednu stranu tu totiž figurují kamenní germánští agenti, vyjadřující se větami jako "Informujte Berlín!", ale zároveň dojde i na výmluvné scény, kdy vichystická vláda kolaborantů zasedne do školních lavic, nebo na situace, kdy těžkou vodu a s ní možná i celou válku musí zachraňovat uprchlý trestanec a posádka britské lodi. A potom: kdo by se nadál happyendu v roce 1942? Šťastnou cestu ani na chvíli nepředstírá, že by bylo něčím víc než jen příjemně zábavnou a přiznaně povrchní jízdou, ale tyhle momenty francouzské sebereflexe a všudypřítomný galský šarm ji v jejím ranku staví přece jenom o pořádný kus nad průměr. A pak - ta Isabella...
