Návrat Jediho je přesně tím titulem, na který pasuje dnes tolik nadužívaný termín "kultovní film". Nikdy jsem tímhle nepopiratelným kultem zasažen nebyl (leda nepřímo), což myslím z této recenze činí vítaný pohled z neobvyklého úhlu. A pro ty tři poslední, kteří nevědí, o čem Návrat Jediho je - rytíř řádu Jedi Luke Skywalker, vesmírný kovboj Han Solo a princezna Leia se osvobodí ze zajetí zlotřilého Jabby a konečně se jim podaří zničit galaktické Impérium, přičemž Luke se mezitím stihne smířit se svým otcem, temným Darth Vaderem.

O Návratu Jediho se říká, že jakkoliv je nejmíň uspokojivým dílem původní trilogie, některé z jeho momentů patří k nejlepším v celé sérii. A je to tak; dodám jen, že neuspokojivý se Návrat Jediho zdá snad proto, že po předzvěsti ve finále předchozího dílu konečně vystoupil z dosavadního "pohádkového" schématu, které se mezitím vyčerpalo.

Nejdříve k záporům. Návrat Jediho triumfuje co do logických lapsů, inkonzistencí a berliček, kterých bylo i v předchozích částech až až. Copak si scenáristé nemohli vymyslet lepší hrozbu než jen novou Hvězdu smrti? Proč by měl obchodník Jabba k Hanu Solovi cítit "nezměrnou nenávist", když mu vždycky šlo jen o peníze? Jak se může Luke s Leiou v poušti efektně zhoupnout po "volně se povalující liáně", když široko daleko není žádný pevný bod? Proč Luke z lesa bez problémů trefí zpátky, zatímco Leia rovnou složí ruce do klína se slovy "jsem navždy ztracená"? Co že se nebojácný Han vzdává jen tehdy, když na něj tankem míří neviděný Žvejkal? Copak z velínů vedou nezakryté šachty přímo do reaktorů? A tak dále... Jednotlivé - a mnohdy vynikající! - scény Návratu Jediho jsou zkrátka poslepované tou nejchatrnější leukoplastí, která byla k mání, a v mnoha evidentně zbytečných záběrech až příliš často zvítězí forma nad obsahem.

Nesourodost panuje na více frontách: například v záplavě masek, které jsou tu k vidění, najdete dokonale vypiplané klasické latexové, poněkud nápadné digitální (přidané dodatečně) i neuvěřitelně diletantské a la Ninja želvy. Nesourodostí největší je ovšem celkové vychýlení z dosavadní pohádkové linie. Kromě toho, že je úplně zbytečná i dramaturgicky, působí celá úvodní scéna úniku z Jabbových slizkých pracek jako z úplně jiného filmu, i když nepochybně výtečného. Jabba tu získává neúměrně důležitou roli a celé jeho hodující a tancující obludárium nemá pro celkový děj žádný význam. Nebývale zdrsněný děj včetně pojídání postav zaživa, neustálého erotického kontextu a posedlostí tělesnými tekutinami jako by si odskočil z personálně spřízněného Indiana Jonese.

V souvislosti s "postmoderními" odbočkami v recenzích předchozích dílů je u Návratu Jediho nutné zmínit, jak se zde pracuje s prezentací ženy: repertoár Leiy se totiž s každým dílem rozšiřuje. Jestliže v prvním díle byla "jen" princeznou, byť nebojácnou, a v druhém díle si přibrala i něco z vojenské stylizace, tady má hned několik archetypálních rolí. V Jabbových spárech je prezentovaná jako děvka, neoděná víc, než je nutné, která si přesto zachovává něco z čistoty Krásky a Zvířete. Později je vojačkou, která se snaží vyrovnat mužům ("To je jen škrábnutí," konstatuje, když je postřelená). Mezi medvídky Ewoky se z ní stává Matka, oscilující mezi Madonnou a Sněhurkou, pochopitelně s rozpuštěnými vlasy. A nakonec je i chápavou sestrou - kamarádkou (za tohle rozetnutí milostného trojúhelníku mezi Hanem a Lukem by si scenáristi zasloužili hobla). V každé z rolí Leie náleží jiný oděv a účes, což s beztak pestrého filmu dělá téměř módní přehlídku. Představitelka Leiy Carrie Fisher od prvního dílu mimochodem značně zestárla v obličeji a přibylo jí hned několik vrstev makeupu, což možná souvisí s mohutným experimentováním s drogami, kterým začátkem 80.let procházela.

"Postmoderním" lze označit i způsob, jakým v Návratu Jediho sága Hvězdných válek reflektuje svou mýtičnost. Když C-3PO vypráví - předehrává! - Ewokům u táborového ohně dosavadní vývoj galaktického konfliktu, je to ryzí mýtus. S tím souvisí i rozdílná prezentace opakujícího se tématu střetu kultur. Buď jde o (opět "postmoderní") melánž všech možných druhů bez dalšího prokreslování detailů jako v Jabbově obludáriu nebo o střet kultur v "tradičním" pojetí řekněme koloniálních dob - to když Ewokové, stylizovaní coby lovci lebek, přijmou návštěvníky z vesmíru a postaví své praky proti laserovým kanónům Říše.

Ale jako u ostatních dílů původních Hvězdných válek lze všechny tyto přesahy hodit za hlavu a "jen" se dívat. Některé ze scén počátečních peripetií z Jabbou jsou vizuálně skutečně nedostižné (lodě visící v poušti nad chřtánem obludy). I zde se ozvěžujícím způsobem střídají prostředí (poušť, les, interiéry lodí). Akční scény nemají po technické stránce chybu a zejména lesní honička na vznášedlech diváka i po dvaceti letech zvedne z křesla. Bitva Ewoků s Impériem je skutečná orgie nápadů a nehraje roli, že Ewokové nemohli mít čas všechny ty nástrahy a pasti připravit. "Gotické" dekorace slavících měst jsou úchvatné a pochvalu zaslouží i to, že patetické scény oslav vítězství zastoupilo jen pár velkých celků.

Závěr sám je potom definitivním krokem z říše pohádek do reálného světa a nic na tom nemění ani to, že mu v souboji Luka s Imperátorem a Vaderem předcházela snůška těch nejhorších dialogů, které si lze vymyslet.

ZPĚT NA SPECIÁL HVĚZDNÉ VÁLKY