Postava Spider-Mana patří mezi nejpopulárnější comicsové superhrdiny všech dob. Jeho tvůrci Stan Lee a Steve Ditko se navíc zasloužili o vznik jednoho z výrazných comicsových archetypů: bojovníka, který i v těch nevypjatějších okamžicích rád pronese vtipnou hlášku.
Legenda mezi comicsovými scenáristy Stan Lee má sice na svém kontě řadu úspěšných postav (je autorem Hulka, Daredevila či X-Menů), letos již dvaačtyřicetiletý Spider-Man je ale jeho nejúspěšnějším výtvorem. A nejen to, je dokonce jedničkou pro dnes největší americké comicsové nakladatelství Marvel. Se Spider-Manovou popularitou se mohou měřit snad jen dva mnohem starší, již předváleční, hrdinové z katalogu konkurenčního nakladatelství DC: Superman a Batman. V porovnání s nimi navíc působí Spidey mnohem sympatičtěji. Marvel totiž na rozdíl od konkurence vsadil na začátku šedesátých let na nové, mnohem lidštější hrdiny. Typickým představitelem tohoto kurzu byl právě Peter Parker alias Spider-Man. Na jedné straně tak stojí Parker, šestnáctiletý obrýlený šprt, který po kousnutí radioaktivním pavoukem získává značnou sílu, schopnost pohybovat se po stěnách a pavoučí instinkty, které ho varují před nebezpečím. Na straně druhé charakterní návštěvník z jiné planety, jenž si říká Superman, či multimilionář Bruce Wayne, který bojuje proti zločinu v kostýmu Batmana. Je myslím nasnadě, komu z těchto hrdinů má nejblíže průměrný čtenář comicsů. Spider-Man je hrdina z lidu a Peter Parker se potýká s problémy obyčejného teenagera, od těch školních až po milostné. To vše bylo navíc od počátku doplňováno vtipnými autorskými glosami od Stana Lee.
Ač se Spider-Man nakonec prosadil až na samotný vrchol mezi comicsovými postavami, příběh jeho začátků potvrzuje rčení, že výjimečné věci se rodí ve velkých bolestech. Když měl totiž neúspěšný časopis Amazing Fantasy skončit číslem 15, vydavatel Martin Goodman usoudil, že už nic nezkazí ani příšerným nápadem Stana Lee na příběh typického losera, který se změní v nevábně nazvaného hrdinu. Nakonec Goodman schválil i návrh netradičního kostýmu s celoobličejovou maskou (v prakticky nezměněné podobě známe Spider-Mana i dnes). Čtenáři si ale Spideyho ihned zamilovali a v roce 1963 se na stáncích objevil titul The Amazing Spider-Man, obsahující hrdinův zrod i jeho setkání se superpadouchem Chameleonem. Brzy se na scéně objevili i arcilotři jako Vulture, Doctor Octopus, Lizard či Green Goblin a tak měl Spidey hned o práci postaráno. Pod tím úplně nejlepším z úvodního desetiletí Spider-Manových příběhů je ale vedle Leeho podepsán kreslíř John Romita (jeho syn John je v současnosti autorem kreseb pro sérii The Amazing Spider-Man). Romita nahradil Ditka již od čísla 39 a změnil styl kresby Spider-Mana; přiblížil se tím pojetí dodnes známému z comicsového středního proudu.
S počátkem sedmdesátých let ubyly tvůrčí síly i samotnému Stanu Lee. V roce 1973 Lee sérii natrvalo opustil a předal ji Gerrymu Conwayovi. Ten se vzápětí uvedl příběhem, který změnil naladění Spider-Mana. Smrt Parkerovy lásky Gwen Stacyové a následný souboji Spider-Mana s Green Goblinem, v němž vítězí prvně jmenovaný (vyvrcholení filmové verze z roku 2002 si tuto epizodu vzalo za vzor, nově však šlo o život Mary Jane Watsonové, která nakonec byla zachráněna), znamenala konec rozvernosti a příklon k mnohem vážnějším tónům. Se sedmdesátými léty přišla ještě jedna změna: rozšířil se počet spidermanovských sérií. Ta nejvýznamnější z nich, Spectacular Spider-Man, měla svou premiéru v roce 1976. Na obrazovkách se navíc objevil hraný televizní seriál s Nicholasem Hammondem. V roce 1977 se dokonce ke Spider-Manovi vrátil Stan Lee, tentokrát „jen“ jako autor comicsového stripu pro noviny (den co den pak strip vycházel až do roku 1990, Lee na něm pracoval se svým bratrem, kreslířem Larrym Lieberem). Rozšíření počtu příběhů se Spideym však bohužel neznamenalo vzestup kvantity. Scénáristé zareagovali pokusy oživit série něčím novým. Na scénu tedy vystupují noví padouši (Hobgoblin, Venom), Spider-Man načas získává nový, černobílý, kostým, uskutečnila se svatba mezi Peterem a Mary Jane Watsonovou.
Až na konci osmdesátých let přišel nápad angažovat mladé talenty (Todd McFarlane, Erik Larsen…), jimž se podařilo alespoň na čas odvrátit dlouhodobé hazardování se Spider-Manovou pověstí. Nová krev nejenže zajistila popularitu stávajícím sériím, ale umožnila také rozjezd nové série Spider-Man. Naděje však vzaly záhy za své: v roce 1995 přišla neblaze proslulá „klonovací sága“ – na scéně se začaly objevovat desítky nových Spider-Manů, mnozí na straně dobra, jiní naopak. Tento epos brzy infikoval nejen všechny zaběhnuté řady, ale i novější série Web Of Spider-Man a Sensational Spider-Man. Dlouhé dva roky trvalo, než se s jejími důsledky (a také poklesem prodeje) v Marvelu vyrovnali. Ve snaze přilákat čtenáře zpět sáhlo vydavatelství po autorech se zkušenostmi od filmu (Kevin Smith) či z televize (J. Michael Straczynski, tvůrce sci-fi seriálu Babylon 5). Novou vlnu zájmu o comicsové příběhy Spider-Mana navíc podnítil celovečerní film. Marvelu se v rámci renesance Spider-Mana nyní daří udržet úroveň příběhů velmi vysoko a zároveň k těm stávajícím přidává série nové (znovu oživený Spectacular Spider-Man, povídková řada Tangled Web of Spider-Man…).
