Spider-Man 2 - protipohled

Filmy jako Spider-Man 2 ve mně vyvolávají pocit, že je mi sedmdesát a svět kolem mě se zbláznil. Nebo už opravdu ničemu nerozumím? Pro těch pár posledních, kteří po filmu pořád ještě chtějí něco víc než jen pohyblivé obrázky, sepíšu, proč mi tenhle ultramega spektákl (respektive jeho kasovní úspěch a nadprůměrně příznivá kritická odezva) nedá spát.

Nejprve se podívejme na celou tu pověru s komiksem. Co je na Spider-Manovi 2 opravdu komiksového kromě předlohy? Už to dávno neplatí, ale komiks býval pokleslým žánrem, který si z titulu své "nízkosti" a existence na pomezí oficiálních kulturních kruhů mohl dělat z umění legraci a stát se tak nositelem subverzivních obsahů; mohl být škvárem i avantgardou zároveň, a právě tahle kombinace bývá pařeništěm pro skutečnou uměleckou hodnotu. Od chvíle, kdy komiks dostal "polibek smrti" v podobě přijetí mezi "skutečná" umění, jsou možnosti jeho subverzivnosti a tvůrčí svobody omezenější. Aneb cokoliv se stane mainstreamem zároveň dostává kouli na nohu - a ano, velkou roli v tom hrají i peníze, které se tím dají vydělat. Co z toho, co dnes uslyšíte hrát v supermarketech, má něco společného s nějakým rock'n'rollem?

Spider-Man 2 je čistý mainstream, dohola obroušený od čehokoliv, co by mohlo představovat zrnko písku v soukolí popkultury. Je stvořený k tomu, aby vydělával. Komiksové jsou tu možná jen ty úvodní titulky, které polopaticky opakují děj prvního dílu, ale to je jen forma - stejně jako v případě Hulka, jenž pod obšlehnutými komiksovými rámečky schovával pokus o antické drama. Co se komiksového obsahu týče, jedinou vzdálenou ozvěnou kreativní práce se stereotypy a s diváckým očekáváním je ve Spider-Manovi 2 ona scéna, v níž musí titulní hrdina použít výtah. Pokud se vám líbilo _tohle_, měli byste být nadšení z Punishera/Kata. Z čeho? Z toho filmu, jehož rock'n'rollové komiksovitosti se distributoři jak v USA, tak i v tuzemsku zalekli natolik, že jej místo do kin šoupli rovnou na police videopůjčoven. Tak to chodí.

Zdánlivě subverzivním rysem Spider-Mana 2 je jeho sebeironie. Ta se však osm let po Vřískotu stává spíš obtížným přívěskem z povinnosti. A ani v ní není režisér Sam Raimi, padlá ikona nezávislého filmu, důsledný. Se svými scenáristy chce bavit i dojímat, budovat mytologii i předstírat, že si z ní vlastně střílí, navazovat na filmovou klasiku i prorážet nové ledy. Ale aby se udělal dobrý koláč, nelze vzít jen všechny ingredience: chce to použít jen některé, smíchat je ve správném poměru a ještě to pak upéct.

A teď nekritizuju centrální nápad celé série mít za ústřední postavu superhrdinu, který je zároveň naprostým loserem. Ale jak můžu věřit tomu, že nejhezčí a nejnezávislejší roštěnka široko daleko je zamilovaná do Petera Parkera, cucáka, co si ani nepamatuje, kdy má vlastní narozeniny? Jak mám brát ve chvílích, kdy mi to tvůrci nadhazují, scénář, jenž se šine kupředu pomocí mechanismů "hrdina slyší: 'nezklam mě' - hrdina zklame" a superpolopatických výjevů typu "Mirek Dušín se nedokáže dívat na zlo / Mirek Dušín už se dokáže dívat na zlo - ale jak dlouho?" A proč by mě měl brát duel mezi výše zmíněným chudákem a potrhlým doktorem, který nejdřív hořekuje jako v telenovele ("Má Rosie je mrtvá! Můj sen je mrtvý!") a potom se chová proti jakékoliv logice (tritium si může klidně vzít sám a nemusí kvůli němu plnit žádné úkoly, natož pomocí prohazování aut výlohami). Nemluvě o tom, že když ve filmu tohohle druhu dojde na experiment, musí zákonitě skončit katastrofou.

Abychom to trochu shrnuli – ve Spider-Manovi 2 je toho tolik, že se tam vlastně nic nevejde pořádně. Přemíra konfliktů (Parker versus škola, versus práce v redakci, versus práce v pizzerii, versus láska k Mary Jane, versus nejlepší kamarád, versus bad guy, a to nejsou všechny) a vedlejších motivů (dcera domácího, trauma z minulosti...) vede k tomu, že všechny příslušné postavy jsou redukovány na jediný charakterový rys a tudíž tvoří pouhou veličinu v rovnici, jejíž výsledek předem známe. (Za výjimku lze s přimhouřením oka považovat hlavního záporáka Dr. Octavia/Octopuse, jehož zachraňuje herectví Alfreda Moliny a schizofrenické zmítání mezi sebou samým a mechanickými chapadly). Taková věc prostě nemůže držet pohromadě, jakkoliv se ten film snaží kopírovat členění klasické tragédie. Parker/Spider-Man zkrátka jako by po celý biják skákal od jednoho nesourodého úkolu k druhému a neustále přepínal "svůj" film mezi gerojským trhákem, komedií, červenou knihovnou, sitcomem a jedním z těch bijáčků, jež mají divákovu dušičku pohladit tím, že jejich hrdina dostává pořád do řepy.

Roztříštěnost je u Spider-Mana 2 evidentní i v rovině osoby režiséra. Sam Raimi si občas vzpomene na své béčkové začátky a sáhne po osvěžujících prostřizích (hystericky ječící Američanky v bořeném New Yorku a la King Kong) nebo celých scénách (ta s motorovými pilami), ale pak se pokaždé rozpomene na své legendo-penězotvorné poslání a upadne do neodpustitelných výjevů jako je Spider-Manovo "snímání z kříže". Naprostá jednota naopak panuje uvnitř scénáře: všechno důležité se řekne v monolozích, které jsou ještě stupidnější než dialogy ze Star Wars.

Zmíněné rysy vedou k jedinému závěru: Spider-Man 2 by neměl být schopen vzbudit žádné emoce kromě nudy. Přitom právě emocionalita je to, co si na něm mnozí z recenzentů tak pochvalují. A jsme zase na začátku. Kde se stala chyba?

A douška na závěr: to nejlepší na špatných filmech bývá, že aspoň mají konec. Spider-Man 2 ho nemá. Jako správný díl televizního seriálu dává jasně najevo, odkud a kam bude příští epizoda pokračovat.