Sophie Scholl (Julia Jentsch) byla členkou mnichovské antifašistické odbojové skupiny Bílá růže. V době okolo bitvy u Stalingradu spolu s bratrem a kamarády Sophie rozmnožovala a rozesílala protihitlerovské letáky.
Konečně v únoru 1943 doprovází Sophie svého bratra na univerzitu, kde během přestávky oba sourozenci rozmístí stovky letáků. Nestihnou včas zmizet a přičinlivý správce je udá. Následuje týden vyslýchání, vykonstruovaný proces a trest smrti, který je vykonán spěšně ještě v den rozsudku. Celý film sledujeme z perspektivy hlavní hrdinky. Při prvním výslechu se Sophie tváří nevinně, když ale zjistí, že jí trest smrti pravděpodobně nemine, bere vinu na sebe.
Se Sophií a její představitelkou Julii Jentschovou (Die Fetten Jahre sind vorbei) se setkáváme ve chvíli, kdy si u rádia pozpěvuje s kamarádkou. Díky účesu a líčení nevypadá extra přitažlivě a navíc ta scéna samotná je v kontextu celého snímku vcelku zbytečná – jakmile se někdo ve válečném dramatu směje v prvním záběru, můžeme vsadit dům, že na konci se smát nebude.
Hned v následujícím obraze se ocitáme na schůzce Bílé růže a Sophie/Julia poprvé zaujme svou křehkou sebejistotou.Její hlavní momenty ale přicházejí při obrazech výslechu. Herečka si vystačí s malými gesty, která jsou však kromobyčejně přesná. Jentsch je opravdovou hvězdou filmu.
V roli Sophiina bratra je vidět díky emotivní soudní sekvenci Fabian Hinrichs, jako hlavní vyšetřovatel Mohr je pak Julii zcela rovnocenným hereckým partnerem Gerald Alexander Held.
Je škoda, že se jednoduchý příběh neustále drží v kolejích snadné odhadnutelnosti a na hraně patosu. Později se Breinersdorfer nestydí před popravčí komoru přivést Sophiiny rodiče.Rothemund, který za sebou má divácky úspěšnou komedii Kalhoty v pozoru (Harte Jungs), se vyhýbá kreslit vězeňské vztahy, atmosféru strachu, či zesílit linku boje idejí mezi Sophií a Mohrem, která později stejně eskaluje v soudní síni před inkvizitorským soudcem Rolandem Freislerem (komiksově démonický André Hennicke). Rothemund předkládá Sophii Schollovou spíše jako kroniku a memento, než intenzivní drama typu Na miskách vah (Taking Sides). 117 minut je na takový koncept dvakrát delší doba, než je nutné. Jako televizní hodinová inscenace by byla Sophie Scholl rozhodně silnější podívanou.
Televizní je i technické zpracování. Sophie Scholl se odehrává převážně v interiérech, kamera si nepotrpí na bůh ví jakou estetiku. Sophiiny strasti sleduje věcně, s akcentem na očekávané divákovo pozdější utrpení. Obraz je lehoulince odbarvený, takovému dojmu ale napomáhají i kostýmy a kulisy, šedé hnědé a obecně pošmourné.Výraznou předností Sophie Schollové je však hudba. Dramatické perkuse dělají z obrazu na univerzitě scénu hodnou Jamese Bonda a přivádějí do sálu nevídané vzrušení. Johnny Klimek a Reinhold Heil stojí za hudbou k filmům Toma Tykwera (společně založili kapelu Pale 3), Romanekově Expres foto (One Hour Photo) a aktuálně i k mysterióznímu horroru The Cave Bruce Hunta.
