Je několik důvodů proč natočit komedii o tom, jak dva kluci vezmou o vánočních prázdninách prkna a vyrazí do Krkonoš si užívat – tj. hoblovat svah, balit holky a nepřemýšlet o tom, co bude po Novém roce. Komediím se tady vždy dařilo, zimní atmosféra dělá divy a mohla by pomoci zařadit film do každoročního balíku „svátečních televizních filmů“. Konečně se také řeší problémy dospívajícího mládí, což by mohlo bavit teenagery i dospělé a kromě toho na scénu vstupuje snowboarding jako životní styl a fenomén doby.

Ještě včera zuřila ve Špindlerově mlýně menší vichřice. Horská služba zakázala vycházet a lyžařské bary praskaly ve švech. Dnes je nebe vyfoukané, modré jak šmolka a pohled na údolí nad sjezdovkou Stoh, kousek nad Svatým Petrem, je takřka pohlednicový kýč – zasněžené smrčky, sem tam střecha horské boudy a jiskřící bílá pláň. Hrdinové komediální taškařice „s prkny i bez nich“ si však neužívají na sjezdovce, jak bych předpokládal, ale v sedmi stupních pod nulou čekají, až technici uvedou do chodu zamrzlou kameru, aby se mohla natočit scéna koulovačky za chatou.

Penzion Inka na stráni nad silnicí je typická krkonošská bouda. Na parkovišti před vchodem stojí pár aut s řetězy na kolech – jinak se sem nikdo nedostane. Složené filmařské nádobíčko v chodbě v podobě stojanů, kabelů a lamp svědčí o tom, že lidé, kteří běhají za chatou v čerstvě napadaném prašanu s kamerou a zvukařským bimbákem si tady neužívají čtrnáct dní typicky horské dovolené, ale tvrdě pracují. Týká se to i dvou rozdováděných kluků ve snowboarďáckých kalhotách a bundách, kteří se pro radost kolegů z bulvárních plátků válejí ve sněhu a skákají do závěje.

Vojta Kotek (Rendy) a Jirka Mádl (Jáchym) – dvojka kterou režisér a scénarista Karel Janák hledal docela dlouho. Jeden je už zkušený herec (Únos domů, televizní filmy Tuláci, Smrt pedofila, dabingový hlas Harryho Pottera), druhý totální nováček, který má za sebou půl rok v dramaťáku. Přitom působí, že jsou kámoši od plínek, různě se pošťuchují, mluví jeden přes druhého, občas se zhroutí v záchvatech smíchu a přitom jsou schopni naprosto přesně plnit režisérovy příkazy. „Jasně, je to pohoda. Co nás bavilo nejvíc? Devastovat svůj pokoj v jedné ze scén. A teď to koulování s holkama…“ Jeden druhému skáčou do řeči, libují si, jaká se tu udělala bezvadná parta. Jejich herecké partnerky jsou sice starší, ale na place to vůbec není vidět. Řeč je o dámách, tak by bylo načase se konečně ukázat.

V oknech nad závějí se konečně objevují tři půvabné a rozhihňané grácie: Lucie Vondráčková a Bára Seidlová, vedle potom Martina Klírová. Podle scénáře objekty touhy obou nešťastníků, kteří ovšem o přízeň bojují s partičkou prknařů jménem Sněžní panteři, jež vede frajer jménem Marko v podání leadra skupiny A-tak Braňo Poláka. Momentálně se ale holky věnují našim dvěma hrdinům. Odrážejí koule, které na ně kluci házejí, smějí se, ječí a v závěru skáčí do závěje. Ačkoliv je holkám o pět let víc než jim předepisuje scénář, svoje „prdlé sedmnáctky“ si užívají do sytosti: „Hraju Terezu, holku která nic moc neřeší a užívá si, blbne s klukama, jezdí na prkně a drbe s kámoškou,“ vysvětluje mi posléze Bára Seidlová alias princezna Zubejda své pojetí role. „Prkno mě docela chytlo, měli jsme týden na zaučení a teď už mě tady na svahu zdraví lidi ze školy.“

Lucie Vondráčková je na tom podobně. Když skáče z okna a válí se v záchvatu smíchu v prašanu, neřekli byste jí víc než osmnáct… „Pro mě je tenhle výlet do mládí moc příjemnej,“ svěřuje se. „Moje Klára je správně trhlá, romanticky zamilovaná tady do Jáchyma… jé, to se vlastně nesmí říkat… Ničeho se nebojí a tak se můžu před kamerou konečně pořádně odvázat.“ Její slova ještě podtrhují dredy a čepice, která vypadá, jakoby si jí Lucie po večerech sama pletla: „Hezká, že jo? Tu si vezmu na památku, říká se, že člověk si má vzít po natáčení něco sebou. Báru, ani Jáchyma si vzít nemůžu, tak to bude čepice…“

O pauze si dáváme horkou bramboračku, rozmrazujeme zmrzlá chodidla a filmaři zateplují kameru. Chystá se natáčení ve stráni nad chatou a i když svítí slunce, mráz pořádně zalézá za nehty i jinam. Režisér navlečený do pořádné péřovky se snaží udržovat neustále dobrou náladu. Padají vtípky, jednu chvíli dokonce všichni tančí na melodii z večerníčku Bob a Bobek a vůbec to vypadá spíš na velkou pohodu, než vážnou filmařinu. Karel Janák, jenž měl na FAMU jako ročníkového učitele zkušeného matadora dětského filmu Karla Smyczka, to jen potvrzuje: „Jsou lidi, co mají rádi na place klid a mají problémy s každým narušením kázně, ale to se nás absolutně netýká. Nechci děti tahat do procesu té filmové mašinérie. Na place musí být nálada, vytvoř jim pohodu a budou hrát tak, že zapomenou, že tu nějaká kamera je. Zatím mi to,“ – marně hledá na sněhobílé pláni nějaký kousek dřeva na který by mohl zaklepat: „Zaplať pánbůh, vychází...“