Policejní detektiv John McClane, jehož Bruce Willis ztělesnil poprvé v roce 1988, učinil ráznou tečku za modelovými akčními filmy z počátku osmdesátých let, kdy na plátnech kin zavile pobíhali Rambo a další po zuby ozbrojení svalovci bez mozku z nejrůznějších komand. Willisovi (který byl do té doby považován za komického herce) se v prvním a bezkonkurenčně nejlepším díle Smrtonosné pasti totiž s nečekaným nadhledem podařilo vytvořit odlišný typ akční postavy, než jaký ztělesňovali Sylvester Stallone, Arnold Schwarzenegger, Chuck Norris a další již zapomenutí „superbijci“, kteří své herecké dispozice pilovali ve fitness. Nikoli smrtelně vážně se tvářící, agresivně zaťatý a neprůstřelný vraždící stroj, který signalizoval změny v kursu zahraniční politiky tenkrát nově zvoleného prezidenta Ronalda Reagana a který alespoň na plátně vyhrával válku ve Vietnamu, ale postavu, jež měla lidské rozměry, včetně zjevného strachu a zranitelnosti. Nedobrovolného hrdinu, který během osamělého a zběsilého souboje s hordami nebezpečných teroristů sice rovněž likvidoval protivníky ve velkém, činil tak ale s důvtipem – a sám přitom cedil z těla krev a mezi zuby sarkastické bonmoty.
V prvních třech dílech mimořádně úspěšné série, která se po 11. září 2001 zdála být již definitivně uzavřená, se John McClane s protivníky utkal v nebetyčném losangeleském mrakodrapu (1988), na washingtonském letišti (1990) a v newyorských ulicích (1995). Po dvanácti letech odmlky přichází bez svého bílého nátělníku ale do zcela jiné doby, v níž se bude muset postavit naprosto novému typu nepřítele. Že tentokrát půjde o kyberteroristy naznačuje již v samém úvodu snímku zhackované logo společnosti 20th Century Fox. Zestárlý, ale stejně paličatý John McClane se zaplete se zločinci opět náhodně, leč pro sebe zcela příznačně: znovu se totiž ocitne ve špatnou dobu na špatném místě.
Když tedy McLane dostane za úkol předvést šéfovi počítačového oddělení FBI (Cliff Curtis) podezřelého mladého hackera (Justin Long), netuší, že se právě tohoto počítačového experta ve stejnou chvíli pokusí zlikvidovat najatí vrazi. Zneuznaný šéf kyberteroristů (Timothy Olyphant) se totiž se svou asijskou přítelkyní, která „ráda kope do lidí“ (Maggie Q), hodlají prostřednictvím computerů ve třech krocích nabourat do celé americké infrastruktury a přivést tak Spojené státy na úroveň doby kamenné. Ochrana ohroženého mladého hackera pro McClana posléze navíc dostává – znovu tradičně – osobní rozměr: padouchům se totiž podaří zmocnit jeho dospělé dcery (Mary Elizabeth Winsteadová), která se svým otcem sice příliš nekomunikuje, avšak nebezpečně se po něm „potatila“.
Smrtonosná past 4.0 je v zásadě natočena podle stejných principů jako první tři díly výbušné série, jež vzorově staromilský půdorys akčního spektáklu (který má jisté styčné body s policejním thrillerem 16 bloků, v němž si Bruce Willis také zahrál) obohacuje ještě o další žánrové prvky. Včetně „rodinného“ dramatu (tentokrát ústřední hrdina neřeší krizi partnerskou, ale rodičovskou) a policejně-westernového modelu „buddy movie“ (v tomto případě nikoli mezirasového, ale mezigeneračního). Od předchozích tří snímků se nový film odlišuje především přizpůsobováním se moderní době a tedy i využíváním různých technologických hračiček, s nimiž je „analogový“ akční hrdina ze staré školy konfrontován. (Zřejmě pro zdůraznění tohoto kontrastu byl filmový obraz digitálně „přefiltrován“ a počítačové triky byly zkombinovány s kaskadérskou akcí.) Nechybí samozřejmě ani McClanovy „povinné“ hlášky, ty ale tentokrát působí jako by byly poučeny předchozími filmy, na které sebeironicky odkazují nebo je přímo citují. Postava McClana zůstává stále věrna konzervativním hodnotám (i nadále jen dělá svoji práci, kterou za něj nikdo neudělá), zároveň se ale po obzvlášť vyvedených kouscích – například když autem „sejme“ vrtulník – raduje bez ohledu na přibývající krvavé šrámy i jizvy jako malé děcko.
Režisér Len Wiseman ( natočil film Underworld i jeho pokračování) patří k filmařské generaci, jež na akčních snímcích osmdesátých let vyrostla: v době premiéry první Smrtonosné pasti mu bylo patnáct let. Jeho očividnou snahou bylo trumfnout předchozí tři díly (i jejich epigony), takže se v jeho techno-thrilleru neustále střídají zběsilé přestřelky, zuřivé rvačky tváří v tvář, oslnivé exploze i divoké honičky ve washingtonských ulicích, mnohaproudých tunelech nebo na dálničních nadjezdech. (Příběh není situován do klaustrofobicky stísňujícího prostoru a jeho ústřední protagonista se stále roztěkaně přesouvá z místa na místo, takže o žádné pasti tentokrát nelze hovořit.) Akce je však často tak předimenzovaná a přemrštěná, že se film v některých scénách přibližuje až bondovkám (například scéna ve výtahové šachtě, ve které se v autě visícím nad propastí McClane tluče s asijskou protivnicí, či sekvence, v níž se polda brání raketovým útokům tryskové stíhačky).
Kvalit první Smrtonosné pasti nový snímek sice nedosahuje, nicméně nad běžný současný akční film jej povyšuje nejen účast Bruce Willise, ale také vynalézavost, s jakou se jeho postava s kyberteroristy dokáže vypořádat (využití hasícího přístroje, požárního hydrantu aj.). Za zmínku stojí i vizuálně méně okázalé, ale zábavné nápady, jakým je například po slovech sestříhaná montáž z vystoupení několika amerických prezidentů. Snímek Smrtonosná past 4.0 se v roce nezdařených pokračování blockbusterů tudíž spíše přiřazuje k několika málo vcelku povedeným výjimkám.
