Americká mánie vytvářet nové, poameričtělé verze zahraničních filmů postihla i před deseti lety natočený snímek Smím prosit? Masajukiho Sua (uvedený před šesti lety i v ČR). Příběh byl přenesen do současného Chicaga, ušlápnutý úředníček se změnil v úspěšného právníka. Vše ostatní zůstalo zachováno, zvláště pak záliba v tanci, osvobozujícím ujařmeného ducha.
Jenže téměř doslovný přenos syžetu do jiného kulturního okruhu selhal. V Japonsku je totiž západní způsob párového tančení, kdy se partneři vzájemně dotýkají, vnímán jako cosi nepatřičného, ba nemravného. Teprve překonání bariér dopomůže japonskému hlavnímu hrdinovi, aby zapudil svou dosavadní sešněrovanost tuhými společenskými pravidly, aby se oprostil od dosavadního přetlaku, který ovládá jeho nitro. Jenže v Americe se celá výchozí konstrukce stává nesmyslnou, protože tanec přirozeně žádnou takovouto averzi neprobouzí.
Režisér Peter Chelsom se pokusil nalézt východisko jinde - hrdinovy rozpaky podle něho pramení hlavně z vědomí nepatřičnosti, aby usedlý a vážený právník (už zde dochází k posunu sociálního zařazení) provozoval takové aktivity. Proč by však člověk, zjevně patřící do nijak strádající střední vrstvy, cestoval výhradně hromadnou dopravou? Z auta by sotva uviděl rozžatá okna tanečního učiliště...
Chelsom dodržuje původní rozvržení, seč může – v zápletkách i postavách (zejména tanečníků). Oproti japonskému originálu jsou zveličeny do karikatur, aby se tak podtrhla jejich směšnost. Namísto jímavého průhledu, jaký uplatňoval japonský snímek, zdůraznila americká scenáristka Audrey Wellsová výrazně melodramatický přesmyk do až kýčovitých poloh. To, co kdysi fungovalo, tak ztrácí věrohodnost, když postavy i vztahy mezi nimi jsou vypreparovány z jakéhokoli soudného zakotvení.
Jistě, lze přijmout názor, že americké Smím prosit? se v první řadě dotýká krize středního věku: člověk, který dosáhl profesní kariéry, vybudoval snášenlivou rodinu a dospěl k zajištění veškerých potřeb, pocítí jakousi vnitřní prázdnotu, kterou potřebuje zaplnit. Pokud by takové tvrzení bylo pravdivé, pak naplnění se posouvá na úroveň jihoamerických telenovel. Uzlové okamžiky příběhu zdaleka čpí vyumělkovaností, poklesle sledovány jakoby „samy o sobě“. Právník John (Richard Gere) se do tanečních kursů přihlásí okouzlen přitažlivou tanečnicí (Jennifer Lopezová); svůj zájem o tanec však pokládá za nepatřičný a před rodinou jej úzkostlivě tají. Manželka (Susan Sarandonová), podezírající jej z milostných avantýr, najme detektiva, aby vystopoval, co muž vlastně provádí.
Richard Gere nasazuje ostýchavý pohled, s nímž se dívá kolem sebe. Překvapivě submisivní John, právník, jehož práce spočívá jen v chystání závětí, ze sebe jen pozvolna shazuje shrbenou prkennost a postupně se uvolňuje v rytmu tance. Všechno dění nadbytečně komentuje, což je stejně nadbytečné jako vřazení retrospektivních vsuvek, které přibližují někdejší traumata, s nimiž se postavy vyrovnávají.
Americké Smím prosit? se změnilo v katalog klišé, postihující verbální vrstvu, zobrazené motivy i vypravěčskou strukturu. Režisér se uvolil k pojetí notně ležérnímu, s výjevy jen volně pospojovanými. Nepřekvapuje, že Gere v zásadě nemá co hrát - skládá svou postavu z převážně rozpačitých úsměvů i pohybů. Ostatní postavy jsou na tom ještě hůře: hrdinky Sarandonové i Lopezové zůstávají zcela ploché jak ve slovním náčrtu, tak výsledném zhmotnění. Ještě hůře dopadají mužské figury, zúžené do vnější excentričnosti: přetučnělý černoch, neobratně zkoušejícího první krůčky na parketu, navenek vychloubačný Hispánec i zakuklený Johnův kolega ze zaměstnání (Stanley Tucci). Ten svou pleš i úřednickou akurátnost tají pod rozevlátou parukou a vizáží ohnivého svůdníka. Ani erotické zajiskření nakonec sytěji nezablýskne, buď sklouzává ke řvavé burlesce, nebo k romanticky platonickému okouzlení.
Rozplizlému výsledku nemohl pomoci ani kameraman John de Borman, jenž se vyžívá v laskavě pastelových odstínech i jemné melancholii, ani hudební skladatelé John Altman a Gabriel Yared. Přetrvává jen pohoda z tančení, které si rozhodně neklade nároky na perfekci - snad jen v tomto zlidštění lze nacházet záblesky autenticity.
