Společná tvorba scenáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni se zařadila v šedesátých letech na čelné místo. Zabývali se dětstvím i dospíváním (například Trápení), ale také odvrácenou tváří válečných událostí (Ať žije republika, Kočár do Vídně) a posléze i zhoubným dopadem komunistických idejí (Noc nevěsty, Ucho).
Směšný pán zaujímá v tvorbě Procházky a Kachyni výlučné místo: ačkoli jasně vychází z destrukce padesátých let, ničící vědeckou kariéru i rodinné jistoty, odehrává se v přítomnosti – tragické odezvy na minulost, zejména na uvěznění, se odvíjejí jedině ve vzpomínkách. Jsou sice již uzavřeny, avšak jejich ničivý otisk zůstává stále živý. To vše dokázali autoři přesvědčivě napsat i odvyprávět, upřednostňujíce tlumené, posmutnělé tóny, rezonující s hrdinovou smířeností, zbavené již prvoplánového hněvu.
Protagonistou poklidně se odvíjejícího příběhu je předčasně zestárlý profesor Šimek (Vladimír Šmeral), dávno již rezignovaný pacient v nemocnici. Přestalo mu, vážně nemocnému, záležet na dalším životě, ani nabídka návratu na vysokou školu jej nevytrhla z letargie, dokonce lhostejně vytrhává listy z jediného rukopisu léta spisovaného díla o kybernetice, v dobách stalinismu odsouzené jako buržoazní pavěda. Nemocniční personál se marně snaží vyburcovat v něm vůli po uzdravení, naráží jedině na hradbu nezájmu. Hoře si Šimek uzavřel v sobě, jakoby zmrtvěl, ale přesto jeho cesta křížová, kterou musel projít, vyvolává nepochybnou katarzi, ačkoli vyvěrá z jakéhosi náhradního gesta sebeobětování.
Šimek, čas od času vyhlížející z nemocničního okna, si totiž povšiml dívky z protějšího domu, o jejíž osud se počal strachovat – přestala dodržovat obvyklé úkony. Muž se marně se snaží své okolí přesvědčit, že děvčeti hrozí nějaká újma, všichni považují jeho obavy za dětinské a snaží se mu je rozmluvit, až se posléze sám, zesláblý a na pokraji sil, oděn do bílého pláště, v němž opustil areál nemocnice, vydává na záchrannou misi. Teprve později zjistíme, že Šimkovi jako by se tu vybavil tragický osud jeho dcery – kdysi, pod nátlakem politické zvůle, se jej zřekla...
Ačkoli se tvůrci přibližují Šimkův náhled, začleňují i další postoje, najmě postřehy ošetřujícího lékaře (Jiří Adamíra), pod jehož na pohled již vyhořelým, zcyničtělým jednáním se ještě skrývá pochopení. Kachyňa výtečně vylíčil hrdinovo vnímání, umanuté a jakoby duchem nepřítomné, přesto naplněné zdánlivě iracionálními obavami, jen stěží přenositelné či vysvětlitelné Zprvu netušíme, nakolik jsou jeho obavy, prožívané jako předzvěst něčeho zlého, skutečně oprávněné, zda se nejedná o pouhé stařecké poblouznění a mylnou interpretaci možná náhodných faktů. Poté následuje ještě intenzivnější hledání a ověřování domněnek: Šimek zná dům, na jehož střeše dívku pravidelně vídal, jen z nadhledu, takže z perspektivy pouličního chodce budovu obtížně hledá. Pozoruhodné je i výtvarné řešení celého filmu, kameraman Josef Pávek vyprávění vtiskl jakoby vyprahlé, co do škály zúžené zbarvení, vymezené hlavně zašedlou bělobou a žlutí, spojenými zejména se stěnami nemocničních pokojů a chodeb, s fasádami domů – a koneckonců i s nemocničním oděním.
V titulní roli spíše dojemně umanutého než směšného pána se představí Vladimír Šmeral. Obdivuhodně vystihl zraněné nitro člověka, naposledy v životě vyburcovaného k záchraně někoho, koho vlastně vůbec neznal. Vykreslil psychiku člověka již téměř zlomeného, netečného, chrčivě a místy nepřítomně mluvícího, snadno unavitelného, ale přesto zoufale, ba až v jakémsi transu rozhodnutého dovést své pátrání za každou cenu do konce. Dobře sjednotil zdánlivý rozpor: i když Šimkovi přestalo záležet na vlastní existenci, cizí osud, který se ocitl v centru jeho pozornosti, jej nepřestává vzrušovat, pokud jej jme považovat za ohrožený. I touto rolí Šmeral potvrdil šíři hereckého nadání, stačí připomenout zcela odlišnou postavu ztvárněnou v témže roce – lidsky odpudivého inkvizitora z Vávrova Kladiva na čarodějnice.
