Je až neuvěřitelné, jak dlouho dokázali čeští filmaři (nemluvě o slovenských) ignorovat sociální i duchovní podmínky, v jakých lidé žijí, jak dlouho se opájeli mondénními smyšlenkami, které nechtěly nic vidět a nic slyšet. Proto vnímám téměř jako symbolický průlom společný česko-slovenský projekt Sluneční stát, podpořený z obou stran nejen finančně, ale také realizačně.
Režisér Martin Šulík (podílel se i na scénáři) zasadil své vyprávění do Ostravy, do popílkovitě šedavého města, kde se o své místo na slunci rve čtveřice kamarádů. Po propuštění z práce hledají vlastní obživu, pronajmou si nákladní auto, ale soukromé podnikání jim přináší více starostí než uspokojení, zvláště poté, co jim vozidlo kdosi ukradne.
Sluneční stát nemá ucelenou dějovou osnovu, která by dbala o řádně vyklenutý příběh, skládá se spíše z různorodě zaměřených i pointovaných epizod, které dohromady skládají neuvěřitelně životný a věrohodná obraz života na (velko)městské periferii. Je obrovskou Šulíkovou předností, že nepodlehl pokušení vytvářet jednorozměrně typizované figury, že každého z hrdinů příkladně individualizuje, opatřuje svébytnou povahokresbou. Zabývá se totiž nejen sociální existencí svých hrdinů, ale v nemenší míře též jejich rodinným zázemím, v rámci možností nahlíží do jejich nitra, aby vypátral, jak mají uspořádány své hodnotové žebříčky, jak přijímají zodpovědnost, jak je oslovují emoce. I když jsou to navenek zdrsnělí chlapi, kteří s uplatněním ostrého slova či tvrdé ruky příliš neváhají (jak se ukáže zejména při konfliktu s domnělým zlodějem), někde uvnitř pod touto chlapáckou slupkou se však skrývají dobračiska, která se jen stydí dát více najevo, že i je sužují nejistoty či dokonce svědomí.
Českou stranu zastupují Oldřich Navrátil (Karel) a Igor Bareš (Milan), slovenskou novopečené hvězdy u nás známé zejména ze Záchranářů - Ivan Martina (Tomáš) a Luboš Kostelný (Vinco). Jejich hrdinové se vzájemně doplňují, podporují, třebaže se i mezi nimi mohou rozhořet ostré spory. Jednou se hádají o etický rozsah pracovní zakázky (při exekučním zásahu), jindy se ze žárlivosti poperou. Sledujeme je pospolu v hospodě i v autě, každého zvlášť pak ještě doma. Uplatňovaný náhled naštěstí není jednoznačně vážný: ne že by do vyprávění vnikaly groteskní prvky, ale komediální odstup co chvíli zabliká, byť se tak často děje v posmutněle soucitném přitakání smolařství, které hrdiny ustavičně pronásleduje.
Šulík s velkým úspěchem evokuje - i zásluhou kameramana Martina Štrby - prostředí zaprášeného města, jehož ponurá průmyslová zátiší tvoří jakási interpunkční znaménka, oddělující jednotlivé syžetové bloky. Oproti tematicky příbuzným Mistrům tu nalézám více pokory a méně "mistrování", režiséru se daří vyhmátnout bez jakékoli okázalosti příznačné motivy v existenci lidí, kteří seč mohou zápolí s nezáviděníhodným hmotným postavením. Plně výmluvné jsou nejen nepředstíraně zabydlené interiéry bytů, zaujme ošacení hrdinů, osloví jejich všední gesta i nenápadně modelované stereotypy obvyklého chování. Mimořádně sdělná je mluva, zvláště pak ve chvílích jen zdánlivě bezobsažného plkání, nedořečených vět či frázovité vaty. Mluva se naštěstí nijak neupíná k nářečním zvláštnostem - ty jsou jen zběžně naznačeny, aby neodváděly pozornost nežádoucím směrem.
Snad jen několik dílčích drobností může vadit: třeba postižení toho, jak sami hrdinové vnímají své postavení, je příliš statické; připomeňme si jejich reakci po krádeži náklaďáku: jsou spravedlivě naštváni, ale téměř nepadne slovo o nějakých existenčních obavách, které se na ně musely zákonitě vyřítit. Ostatně právě sklon ke zplošťování dramatického pnutí, přítomný v Šulíkových minulých filmech (Zahrada, Krajinka) prosvítá i zde.
Sluneční stát, svým názvem ironicky odkazující k Campanellově proslulé utopii, se právem řadí do evropského proudu podobně orientovaných výpovědí. Velmi blízko má například k Loachovým tragikomediím, stačí jej porovnat například s Lůzou či zejména Pršícím kamením, aby vynikla jeho spřízněnost, zvláště pak s druhým ze jmenovaných snímků. Nevím, zda jej autoři viděli, ale kupříkladu téma smolařství či konkrétně problémy se sháněním důstojných šatů k prvnímu přijímání jsou si velice blízké. Sluneční stát jistě není dílo snadné ani přívětivé, neřkuli dokonce rozpustilé, určitě jej však nevyváží ani tucet Snowboarďáků.
