V produkci HBO natočil Gus Van Sant realizačně skromný, ale inscenačně nápaditý a dramaticky působivý snímek Slon věnovaný masakrům na školách. Překvapivě s ním zvítězil na festivalu v Cannes. Svým způsobem lze snímek považovat za reakci na vášnivě obžalobný dokument Bowling for Columbine, jehož hněvivou dikci nahradil záměrně nezúčastněným průhledem do osudů několika postav spojených zcela náhodně prostředím i dobou, kdy se schylovalo k osudné střelbě. Postupně představuje jednotlivé studenty. V krátkosti prozrazuje některé drobné detaily, které je na minimální ploše orientačně charakterizují - jeden řídí auto namísto opilého otce, další se věnuje fotografování, nahlédneme do sportovních rozehrávek, poznáme dvojici zamilovaných, tři kamarádky z obav, které z obav před ztloustnutím po obědě odcházejí zvracet na záchod i dívku vypomáhající v knihovně. A samozřejmě také budoucí vrahy...

Vyprávění zaujme svým pojetím. Převažují dlouhé záběry sledující zvolené postavy. Kamera se vytrvale pohybuje v jejich závěsu, následuje jejich kroky před školní budovou i po školních chodbách a místnostech. Někdy pozvolna vytváří panorama prostředí, v němž žijí. Zaujme netečnost a minimální informační hodnota této registrace, zachycující jen výsek z časově omezeného konání. Někdy však kamera zůstává nehybná a připouští, aby se události děly mimo její zorné pole, zejména na sportovním hřišti. Van Sant směřuje ještě dál: ve věčné smyčce nechává prolínat tytéž události, jen pokaždé sledované pohledem někoho jiného. Postavy, které se často ani neznaly, se míjejí, dochází k náhodným střetům jejich putování i osudů.

Film je po vypravěčské stránce mimořádně sugestivní. Začlenění sledovaných postav do zvoleného prostředí, do davu ostatních spolužáků, vzájemné křížení náhodných setkání, zaznívání týchž replik zvládá Van Sant s obdivuhodnou přirozeností. Představitelé se chovají naprosto uvolněně, nesnaží se hledat nějaké psychologizující vhledy, suverénně, s "behavioristickým" odstupem předvádějí nejběžnější úkony, splývajíce přitom s okolím.

Z tohoto rámce vybočuje jedině dvojice vrahů. Nevíme přesně, odkud pramení vášeň pro zbraně, chladnokrevná příprava i uskutečnění vražedných úmyslů. Režisér je prezentuje jako studenty, kterým se spolužáci vysmívali (po jednom třeba házeli jogurt, který si později musel smýt). I když se Režisér podrobněji věnuje právě jim, výsledné spodobnění je spíše zavádějící, neboť množství náznaků, které by svědčily o vykolejené psychice, spadá spíše mezi bizarnosti, navíc nikoli ojedinělé. Leckdo hraje na počítači bojové hry s odpravováním figurek, leckdo sleduje v televizi dokumenty o nacismu, leckdo hraje na klavír rozčilován přehmaty. A jistě mnozí, kteří ještě neokusili dívčí polibek ani obětí, hledali dosud nepoznané v důvěrném kontaktu s kamarádem téhož pohlaví. Není však postižen ten zlom, zrod bezcitnosti, který vedl k osudnému činu.

Problémy v soukromí i ve škole mají i další spodobnění protagonisté, i oni bývají podceňováni a pomlouváni (třeba dívka pracující v knihovně), aniž by je napadlo sáhnout k násilí. Režisér vražedný atak převážně zobrazuje jako rozostřené dění v pozadí: vidíme detaily tváří, slyšíme vystřely i vyděšený křik. Střílení do spolužáků Van Sant pojal v obdobném stylovém klíči jako uměle vyvolávané zvracení zmíněné trojice kamarádek, záměrně je banalizuje, nepředstavitelný skutek zbavuje strašlivosti.

Tento postup je v mnohém spekulativní. Fenomén násilí na školách a mezi mládeží spíše zastírá a mate, než by jej vysvětloval. Předkládá jen dílčí ohmatání zvoleného problému, podobné počínání slepce, jenž chce jen hmatem postihnout rozměry celého slona. Vždy totiž může postihnout jen tu část, jíž se právě dotýká. Nejsem si jist, zda umělec, jenž se hodlá vyslovit k tak závažnému problému, by se měl připodobňovat k tápajícímu slepci...