Jak známo, v dřívějších stoletích vládla pokrytecká morálka, vše související se sexualitou podléhalo tabuizování a bdělý zpovědník dohlížel i na nejintimnější záležitosti. Avšak pod vnější maskou ctnosti a zbožnosti kvetly necudnosti všeho druhu (nejen ve vyšších kruzích a mezi měšťanstvem, ale také mezi venkovany, jak často připomínaly zlomyslné pamflety). V této atmosféře se vynořila legendární moralita o potrestaném zhýralci o donu Juanovi, ale také pověst o neodolatelném milovníku Casanovovi, jemuž se ráda vzdala každá žena.
Giacomo Girolamo Casanova (1725–1798) se stal věhlasným již za svého bouřlivého života. Ve stáří se bavil sepisováním obšírných pamětí, v nichž si více vybásnil než pravdivě vylíčil své zážitky jako napínavý sled podvůdků, útěků, soubojů a hlavně erotických příhod. Moderní výzkumy ukazují, že zveličoval vlastní význam, že ve skutečnosti často jen paběrkoval a nikdy nehrál význačnější úlohu v kontextu soudobých dějin. Ale i tak jeho vzpomínky dokládají poměry v téměř celé Evropě 18. století. Jejich pisatel byl totiž světoběžník s pohotovým pozorovacím talentem a snad fenomenální pamětí.
Dožil v Čechách na zámku v Duchcově, kam se uchýlil poté, co se jeho svět, reprezentovaný zejména předrevoluční Francií, nenávratně zhroutil. Někdejší elegán zastával místo knihovníka. Stěžoval si na sychravé počasí v tomto „siberijském“ prostředí, na odloučenost od světa, na klevety a zlomyslnost služebnictva, které se mu všelijak mstilo za jeho ustavičné stížnosti.
Casanovových osudů se záhy zmocnila literatura, divadlo a již od počátků své existence i film. Ještě v němé éře vzniklo několik romantických verzí. Ruský emigrant Ivan Mozžuchin se k této postavě vrátil dokonce dvakrát, podruhé již ve zvukovém filmu. Ale filmaři se casanovského mýtu nezmocňovali jen v Itálii a ve Francii, ale také v Anglii, Německu, Americe a dokonce i v Čechách. Dlouho naráželi na cenzurní překážky. Vyskytl se například požadavek, aby Casanova nelíbal příliš dlouho a příliš často. Jiný dohlížitel slušnosti vyžadoval, aby se proslulý svůdce nakonec oženil. Jeho příhody se měly dokonce odehrávat jen ve snu! V nejnovější verzi, která nyní vstupuje do kin, jeho sukničkářství napraví upřímná láska.
Smyslnost tedy v případě Casanovy na plátna vstoupila až tehdy, když mravokárná omezení padla, tedy od šedesátých let. Filmaři v rychlém sledu zpracovali nejrůznější etapy jeho života, od rozdychtěného dětství až po hořce bilancující stáří.
Rozpustilý a pikantní snímek Mládí a první zkušenosti Giacoma Casanovy (1969) popisuje poněkud neobratné začátky později proslulého svůdníka. Mladičký Leonard Whiting, jenž se nedlouho před tím proslavil jako Romeo v pověstném Zeffirelliho filmu, mu vtiskl rysy zvídavého puberťáka, kterého nesmírně přitahují taje skryté pod ženskou sukní. Podobně byl o mnoho let později zpodoben v televizním filmu Mladý Casanova (2002) Stefanem Accorsim. Naproti tomu Richard Chamberlain jej ve verzi z roku 1987 hrál jako okouzlujícího šviháka, jenž má smysl pro spravedlnost a nakonec osvědčí i svědomí: chladnokrevně přelstí domýšlivé koketky a s dívkou chovající opravdové city zachází laskavě.
I filmový Casanova však začal stárnout. Alain Delon se v Návratu Casanovy (1991, režie Edouard Niermans) již vžívá do stárnoucího hrdiny, jenž s trpkostí poznává, že dosud osvědčené dvoření a galantní gesta přestávají zabírat. V podobném duchu jej prezentuje i Marcello Mastroianni v Noci ve Varennes (1982). Umocňuje výrazovou expresivitu: vybělené tváře, proplešatělá hlava, znuděný výraz a rezignované řeči, že odjíždí kamsi daleko na sever, do nějakých neznámých Čech. V tomto filmu však vystupoval jako okrajová postava, ústřední zápletka se týkala pokusu vyvést královskou rodinu z revoluční Paříže.
Nejznámější verzi filmového portrétu Casanovy vytvořil mág italského filmu Federico Fellini (1976). V jeho pojetí se hrdina, jehož ztělesnil Donald Sutherland, stal téměř mechanickou loutkou, jeho milostné supění ze všeho nejvíc připomínalo přemáhaný parní stroj. V tomto filmu přišel Casanova o nejvíce glorioly, byl degradován na pouhého živočišného „sběratele skalpů“, jenž odosobněný sex pojímal jako výkonnostní sport.
Do českých kin či na televizní obrazovky pronikal Casanova ojediněle – strážci mravů bděli. Přesto i v Čechách vznikly dva filmy. Václav Krška zachytil v romantické komedii Poslední růže od Casanovy (1966) jeho duchcovský pobyt a sázku, že stárnoucí sukničkář dokáže stále pobláznit srdce ženy, znalé jeho pověsti. Titulního hrdinu ztělesnil Felix le Breux. *) Podruhé se ke Casanovovi vrátil Jaroslav Soukup v povídkovém filmu Divoká srdce (1989). Casanovu (Boris Rösner) zde pobouří svévole, s jakou Mozart pojednal svůdcovství v Donu Juanovi. Navíc se cítí jako unavená hříčka v rukou chtivých žen.
Kdysi jsme Casanovu mohli zahlédnout i v jedné epizodě z francouzského televizního seriálu Slavné útěky (1972). Proslulý nemrava tu prchal z nejobávanějšího vězení své doby, z benátských olověných komor, přičemž mu pomáhaly vnadné děvy včetně dcery žalářníkovy. Inu, není nad jitřivou pověst...
