Tomáš Vorel pojal svůj nejnovější film jako němou komedii. Což je ovšem označení hodně nepřesné, protože postavy sice nemluví, ale vyjadřují se zvuky a ruchy, jako ve starých groteskách. Ve filmu je plně zachována, ne-li vysloveně zveličena ruchová a hudební složka. Z nedávna známe další obdobné filmy - maďarský Škyt, finský Juhu, německý snímek Tuvalu, z televize příhody pana Beana. Vorel má nejblíž k okouzlivému naivismu.
Informativní popisek tvrdí, že ústřední postavy sem přešly z předešlého Vorla snímku Cesta z města (kde se musely spokojit s epizodním rozměrem). Výrazná inscenační stylizace však odkazuje ke starším Vorlovým projektům. K ještě amatérským Rychlým šípům a zvláště ke "skřítkovské" povídce z Pražské pětky. Nejnovější Vorlův snímek sice postrádá sevřenost onoho příběhu, některé epizody (například s rodinným stravováním) se hroutí v pitvorné skeče, které se sotva poskládají v celistvý dramatický útvar.
V Cestě z města vesnickou rodinku Bolek Polívka a Eva Holubová obdařili jistou prostomyslností, avšak ve Skřítkovi se orientují na zcela odlišný herecký projev. Ten je založen na pantomimické souhře pohybů, gest i mimických prvků, samozřejmě s podporou zvukové složky.
Otec pracuje jako řezník v masokombinátu, matku zastihujeme u pokladny v supermarketu. V rodině jsou i dvě děti: vzpurný dospívající synek, jenž urputně začíná dávat najevo své vegetariánské sklony, a mladší dcerka. Právě ona prožije netušená dobrodružství s titulovým skřítkem, záhadnou, ale rozhodně ne ničitelskou bytůstkou vylézající z temných hvozdů do městských ulic. Jenže jeho přítomnost, většinou ochranitelská či zachranitelská, postrádá kontextuální zdůvodnění; mění se v pouhou kuriózní rekvizitu. Svou nezakotveností se tak blíží skřítkovi z jiného Vorlova snímku Kamenný most.
Největší tíha spočívá přirozeně na protagonistech. Polívka jako by čerpal z "manéžových", někdy již bohužel notně opotřebovaných klauniád. Dokonce bych neváhal použít termínu šmíra – ve smyslu bezpočtukrát vyzkoušených úšklebků, klátivého pohybu pažemi i celého těla, chůze jednou opatrně našlapující, jindy humpolácké, ba jakoby opilecké (otcovo flirtování se sličnou řeznicí, které končí v uzavřené mraznici).
Výrazově uměřenější Eva Holubová svou ustaranou, věčně podceňovanou matku modeluje prostředky méně okázalými. V jejím občasném trpitelském pohledu zableskne opravdový soucit. Zcela přirozeně vyznívají i groteskně zrychlené výjevy, související třeba s mechanicky se opakujícími úkony u pokladny. Herečka vykřesala postavu vzácně mnohovrstevnou, poskládanou z mnoha dílčích plošek. Už v dávném Vorlůvě snímečku To můj Láďa stvořila Holubová krystalicky čistou (sebe)obětavou bytost, marně se snažící učinit se pro svého partnera přitažlivou.
Ostatní postavy se vyznačují zbytečně velkým rozkmitem své stylizace. Klackovitě odmlouvající a současně jelimanovitý mladík (Vorel obsadil svého syna, též Tomáše) má blízko ke Snowboarďákům. Jeho bezeslovné vypadnutí z okna přímo do skřítkovy náruče patří k nejméně souznivým okamžikům celého filmu. Obvyklé stereotypy tu předvádějí Tomáš Hanák a Jiří Macháček, Zaujme k nepoznání změněná Ivana Chýlková, která svou pisklavě pitvornou učitelku dovedla k dokonalosti - včetně náhlého nabytí zvířecí podoby. Ostatně převrácená identita, kdy člověka s prasečí hlavou ohrožuje řezník-zvíře, se vtělí i do otcova tíživého nočního snu (a možná si přitom vybavíme totožný velkoplošný plakát).
Skřítka snímal kameraman Marek Jícha v potemnělých odstínech, které mají zdůrazňovat lhostejnou anonymitu města, kudy prochází skřítek se svou žhnoucí berlou. Odlidštění prozrazují i dlouhé jízdy rozlehlými prostory, které se hemží těly, ať již je to velkoprodejna nebo masokombinát. Agresivně hřmotnou hudbu připojila skupina Mig 21, aniž však pokaždé dosahovala žádoucí korelace s vyprávěným příběhem.
