Režisér Tomáš Vorel si žánr grotesky beze slov vyzkoušel už v segmentu Výlet na Karlštejn z povídkové Pražské pětky. Poetice žánru se nebránil ani ve svých dalších filmech jako Kouř nebo Cesta z města. Skřítkem se Vorel pokouší o grotesku v délce celovečerního filmu. Uspěl však jen na úrovni jednotlivých scén – jako celek Skřítek příliš dobře nefunguje.
Film zabydluje rodinka záměrně podobná té venkovské z Cesty z města; pouze se od té doby přestěhovala na maloměsto. Otec pracuje v masokombinátu, matka vydělává jako pokladní v hypermarketu. Adolescentní syn má jít v otcových stopách, ale řeznické učiliště navštěvuje s krajní nechutí, protože je vegetarián. Základní školou povinnou dceru zase nebaví technické předměty, což vede ke konfliktům s učitelem matematiky. Každodenní rutinu naruší příchod podivného skřítka, ale daleko spíš dají věci do pohybu otcovy spády se sličnou kolegyní.
Kdyby byl celý Skřítek takový, jako je jeho prvních dvacet minut, šlo by o mistrovské dílo. Film odstartuje strhující etuda na téma „rodinné ráno“, která dokáže do typicky groteskového tempa nasázet tolik pečlivě odpozorovaných detailů ze života, že je divák okamžitě doma. Následuje seznamování s jednotlivými prostředími (jatka, hypermarket, školy). Ta jsou uvedena pomocí vtipných, úsporných a výstižných výstupů - přesně tak, jak to má v grotesce být. Problém nastane ve chvíli, kdy se film začne na daná místa vracet a opakovat se. Vorel po úvodním ohňostroji jako by ztratil smysl pro proporci. Je schopen nesmyslně dlouho prodlévat u čistě ilustrativních věcí (jízda na skateboardu), jakkoliv i nadále přichází s výtečnými gagy. Mechanické prostřídávání prostředí navíc nezastře jak absenci skutečného příběhu, tak i nepřítomnost nějakého smysluplného zakončení toho mála děje, který Skřítek obsahuje.
Výtečně se s žánrem grotesky vyrovnali herci - když uvážíme náročnost výrazového herectví beze slov. Obsadit do role manželů Bolka Polívku a Evu Holubovou sice znamená bezostyšnou sázku na jistotu (stejné role si vyzkoušeli už v Cestě z města nebo v Pupendu), ale to nic nemění na tom, že oba mají výrazný komediální talent. Schopnost vyjadřovat se jen pomocí grimas a zvuků pro ně evidentně představuje druhou přirozenost. Divácky vděčné jsou kratičké, leč početné herecké minivýstupy povětšinou členů divadla Sklep - například Milana Šteindlera (vrátný), Ondřeje Trojana (psychiatr), Václava Marhoula (detektiv) či Petra Čtvrtníčka (jeden z trojice policistů). Právě estetice Sklepa je stylizované groteskní herectví velmi blízké. Skřítek navíc objevuje několik příjemně neokoukaných tváří v mladších rolích, včetně potencionální nové generace „sklepáků“ v Tomáši Vorlovi ml. (syn) a Aničce Marhoulové (dcera). Ve filmu si hraje groteskní roli Ivana Chýlková.
Ani další prvky filmu nepředstavují žádné selhání. Instrumentální hudba skupiny Mig 21, která Skřítka popohání, je v dobrém slova smyslu dokreslující a nestrhává na sebe zbytečně pozornost. Výtečně působí výprava: činžákový byt s almarami po prarodičích, prázdnými lahváči u postele a kredencí v kuchyni vypadá naprosto věrohodně a skvěle vystihuje sociální vrstvu hlavních hrdinů. Ostatní lokace jsou jednoduše autentické. Digitální kamera působí poněkud televizně... A nejen to svádí k myšlence, jestli Skřítek neměl být spíše televizním seriálem. Jeho epizodická struktura, množství postav, potenciál jednotlivých prostředí i Vorlův talent pro výstižné postřehy (viz třeba kontrast mezi pivní mentalitou generace otců a marihuanovou subkulturou synů) se na ploše celovečerního filmu v sourodý celek neslily, zatímco v tvorbě na pokračování ze sebe mohly navzájem vykřesat víc.
