Rok 1964 strávil Luis Buñuel na opačné straně kamery. Nejdříve přijal roli kata ve španělském filmu Carlose Saury Pláč pro banditu (Llanto por un bandito) a následně si zahrál v Mexiku katolického kněze ve filmu Alberta Isaaca V tomhle městečku se nekrade (En este pueblo no hay ladrones).
Nešlo o první role. Poprvé se Buñuel objevil ve svém filmu Andaluský pes jako muž řezající oko. Později hrál ve filmech Kráska dne (Belle de Jour, 1966) a Přízrak svobody (1974). A například v Mléčné dráze (1968) je slyšet jeho hlas z rádia havarovaného auta.
V roce 1965 dostal konečně nabídku k dalšímu filmu od nového mexického producenta Gustava Alatriste. Námětem filmu měl být život jednoho starého mnišského řádu, jehož členové se rozhodli žít na vrcholu sloupu. Základní informace čerpal Buñuel z knihy Skutky svatých a především se inspiroval životem nejznámějšího člena řádu svatého Simeóna. Ovšem film nazval Šimon z pouště, protože nechtěl natočit životopis nějakého konkrétního mnicha ale jakéhokoliv člena řádu, kteří se v 16. století rozšířili po Evropě, Rusku a Africe.
Režisér se pustil do práce s vervou a nadšením, jako by našel druhý dech. Bohužel uprostřed natáčení se producent od projektu odvrátil pro údajný nedostatek peněz. Film zůstal nedokončený.
Ovšem již v průběhu natáčení se štáb potýkal s ekonomickými problémy a Buñuel musel ustupovat z mnoha svých nároků. Vážný příběh se tak zvláštním řízením osudu změnil v lehce sarkastický pohled na mnicha podivína. Film měl trvat minimálně hodinu a půl, ale pořízený materiál vydal jen na 42 minut.
O nenatočené části filmu režisér prohlásil: „ Ve druhé části filmu, kterou již nenatočím, jsem chtěl Šimona přenést do moderního surfařského klubu v New Yorku, kam ho přenese ďábel. A tam by zemřel ve smrtelném hříchu. Řekl jsem producentovi, že jsem ochoten tuto část natočit pouze v případě, že nedodělaný film neuvede v Benátkách, což nedodržel.“
Dodnes musí člověk žasnout, že se v Mexiku nenašel jediný producent, který by Buñuela podpořil.
Nikdo si snad nebyl vědom jeho talentu a významu pro světovou kinematografii?
V každém případě dnes je už pozdě. Režisér se musel vzdát speciálních efektů právě pro nedostatek peněz. Mexická filmová studia měla k dispozici velmi staré technické zařízení. Luis Buñuel měl vůbec štěstí, že sehnal jeřáb, protože převážná část filmu se odehrává na základě pohledů z vrcholu sloupu, kde Šimon (Claudio Brook –významný mexický herec) žije, nebo z pohledů lidí zdola.
Děj filmu lze jen ztěží převyprávět. V podstatě se skládá z epizod často poněkud divokých a neobvyklých, ve kterých přichází k Šimonovi lidé prosící o pomoc či radu. Navíc se ho pokouší svést k hříchu ďábel, kterého hraje Silvia Pinal.
Když ji začne Šimon vymýtat, změní se na ošklivého nahého muže a ten začne pobíhat po poušti. Asi jen Buñuel byl schopen takovýchto nápadů. Světec provádí také zázraky ve stylu komedie –navrátí bezrukému ruce a ten se vůbec nediví. Jeho dcera se zeptá, zda má ty samé jako předtím a vyléčený mrzák ji zpohlavkuje.
Film je plný lehké ironie, která plní svůj kritický účel (jakým je např. kritika falešné morálky některých církevních řádů).
Šimon z pouště získal Zvláštní cenu v Benátkách. Nicméně snímek měl pro svou neobvyklou délku problémy s uvedením do kin. Až po pěti letech se Gustavo Alatriste odhodlal uvést film s jiným nedokončeným dílem (posmrtně dokončeným filmem polského režiséra Andrzeje Munka Pasažérka) a to pouze v některých svých „artových“ kinech.