Nejočekávanějším letošním blockbusterem se stala hvězdně obsazená adaptace nekriticky adorovaného i proklínaného bestselleru Šifra Mistra Leonarda, který spekuluje nad zatajovanými světskými skutečnostmi z „novozákonního života“ Ježíše Krista. Teologický thriller, jehož autor Dan Brown se donedávna soudil s autory knihy Svatá krev a svatý grál o „původnost“ klíčového nápadu, vzbuzuje ještě po třech letech od svého vydání na internetových fórech vášnivé diskuse, podporované i tím, že kniha pohoršila Vatikán a že ji plamenně zatracují tisíce katolíků, aniž by z ní četli jediné slovo.
Poutavě napsaná mystifikační detektivka, lépe vymyšlená než napsaná, obratně mísí fakta s fikcí, takže vzbuzuje mylný dojem, že se přesně opírá o historické dokumenty. Přiměla tisíce čtenářů, aby pátrali v knihovnách i na internetu a hledali v ní omyly a chyby. Přitom její podstatu nezamýšleně vystihl sám Brown, když v sedmatřicáté kapitole v souvislosti s historií templářského řádu píše, že jde o „ošidný svět, kde se fakta, tradice a dezinformace tak úzce prolínaly, že poznání skutečné pravdy se stalo téměř nemožným“.
Do dvou a půl hodin zkondenzovaná adaptace románu o pěti stovkách stránek až otrocky přesně vychází z příběhu. Jeho protagonistou je odborník na symbologii Robert Landgon (Tom Hanks). Jedné noci je povolán do Louvru, aby osvětlil rituální vraždu správce muzea, jinak též velmistra tajného bratrstva, který za sebou zanechal řadu zakódovaných „vzkazů“. S pomocí vnučky zavražděného francouzské kryptoložky Sophie Neveuové (Audrey Tautouová) Landgon luští veršované hádanky a dvojsmyslné anagramy spjaté s dílem Leonarda da Vinciho. Zároveň musí prchat před policií i před fanatickými členy ultrakonzervativní vatikánské prelatury Opus Dei. Zašifrované indicie směřují k dva tisíce let střeženému tajemství spjatému s pravou podstatou svatého grálu, ale i se skutečnou rolí Maří Magdalény v životě Kristově...
Kniha je postavena na principu filmového scénáře respektive střihu: je rozčleněna do krátkých čtivých kapitol, jejichž napětí je vystavěno na opakujícím se jednoduchém triku. Většina z nich končí v nejnapínavějším místě „nedořečeným“ náznakem, na jehož objasnění si čtenář musí vždy pár stránek počkat. Rozkouskovanou strukturu knihy, která je nemístně srovnávaná s mnohovrstevnatými díly Umberta Eca, má ale blíž k mystifikacím Ericha von Dänikena, mechanicky zachoval i režisérský rutinér Ron Howard. Příběh však – s ohledem na jeho rozsah – rovnoměrně „projel rychloposuvem“. Zkratkovitost místy nevadí (protagonisté otvírají pouze jeden kryptex), některé natočené, ale poté vystřižené scény však „jdou“ proti logice (až příliš snadný útěk Landgona a Sophie z Louvru) a v případě klipově přepjatých flashbacků navíc proti srozumitelnosti (Silasova otcovražda, Sophiinina šokující, ve filmu ale velmi krotká vzpomínka na sexuální rituál Převorství sionského).
Luštění hádanek ve filmu je oproti knize přehnaně uspěchané. To Landgona nejen pasuje na neustále žvanícího všeználka, ale zejména je tak divákům odepřeno potěšení z postupného odhalování záhady. Snímek navíc zjevně dokládá, že podrobnější znalost Leonardových děl, jež by přesahovala rámec turistického bedekru, není pro vyřešení rébusů nezbytná, neboť – s výjimkou Poslední večeře – není tajemství zakódované v obrazech, ale skrývá se buď na nich (nápis na Moně Lise), nebo za nimi (klíč za Madonou ve skalách). Příběh je postaven na principu počítačových her typu adventure (z tohoto principu vycházel i plagiát Brownovy knihy Lovci pokladů). Na rozdíl od rafinovaných her typu Broken Sword: Shadow of the Templars se však netváří tak smrtelně vážně, ani nemá ambice přepisovat křesťanské dějiny. („Senzační“ odhalení v souvislosti s účastníky Večeře Páně je mimoto naznačeno například již ve filmu Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista.)
Howardova odtažitě popisná režie připomíná doslovnou a rozpohybovanou ilustraci literární předlohy. Ničím ji neobohacuje, ani do ní příliš nezasahuje – s výjimkou obrušování kontroverzních hrotů vůči církvi, jež vrcholí Landgonovým alibisticky smířlivým proslovem v pateticky změněné scéně v Rosslynské kapli. K matnému výsledku přispívají chudokrevnými výkony také představitelé obou klíčových rolí; oba převyšuje Ian McKellen v roli britského hledače svatého grálu sira Leigha Teabinga.
Román zjevně počítá zejména se čtenáři, kteří milují konspirační teorie a schází jim víra v katolickém slova smyslu (ač touží poznat univerzální Pravdu) i konsistentnější umělecko-historické vědomosti. U filmu je hledání adresáta obtížnější. Diváci znalí knihy budou ochuzeni o ty nejdůležitější prvky každé detektivky: o napětí i tajemství. Naopak ti, kteří předlohu nečetli, budou ve zběsilém dějovém kvapíku možná až příliš tápat ve snaze rozumět pojmům, jež mají v příběhu zásadní význam (jaká historie je spjata s pokrevní linií Merovejců, co definuje Fibonacciho posloupnost nebo co symbolizuje Vitruviova figura). Ty se ve filmu objeví jen letmo jako esoterický ornament bez obsahu.
