Nový film Michaela Moorea je ještě kousavější, ironičtější a více trpký než byl Fahrenheit 9/11. Je o americkém zdravotním pojištění, prohlašovaném za nejlepší na světě. Vzdělaným lidem je pochopitelně dávno známo, že pokud chtějí dostat skutečně dobrou lékařskou péči, je dobré odjet někam, kde je tato péče státní. Ale obecně to známo není.
Film začíná příběhy lidí, kteří si zdravotní pojištění nemohou dovolit. Pak ukazuje ty, které pojišťovny nechtějí přijmout, potom ty, kteří si pojištění zaplatili, ale když potřebovali lékařskou péči, pojišťovny jim ji odepřely, často z velmi nesmyslných důvodů, aby ušetřily. A pak ty, kteří sice pojištění mají, ale které pojišťovny nechaly, ve spolupráci s lékaři, zemřít.
Jsou zde svědectví lidí, kteří pro tyto pojišťovny pracovali, nebo pracují. Lékařka, která pracovala pro pojišťovnu Humana a před Kongressem vypovídala, že, posílala lidi na smrt a za každého, kterému odepřela lékařskou pomoc, dostala body, které jí pomáhaly postupovat v kariéře. Investigátor, jehož pracovní náplní bylo odmítat platit lidem za nutné lékašské zakroky – například proto, že kdysi měli chřipku. A rodiny těch, kteří na tuto pomoc zahynuli. Tragická lhostejnost systému je zřejmá.
Pak následuje ještě něco jiného. Moore trávil čas s těmi, kdo pomáhali hledat zasypané oběti atentátu 9/11. Se záchranáři, požárníky, i dobrovolníky, kterým byla za jejich obětavost přislíbena, ale neposkytnuta lékařská péče. Tři z nich jsou mezi těmi, kteří se vydají na Guantanámo poté, co Moore zjistil, že tamějším vězňům je poskytována lékařská péče, ale záchranářům z 11. září ne. Vojenské síly je varují před vstupem na základnu, a tak přistanou na Kubě a tam se Američanům dostane lékařského ošetření. Jeden z velmi silných momentů je, když nemocná žena téměř pláče po zjištění, o kolik je okrádána na lécích ve Státech. A pak moment návštěvy u kubánských požárníků, kteří chtějí poznat hrdiny z 9/11.
Moore porovnává světové systémy zdravotnictví, lékaře, jejich platy a kvalitu ošetření. To ho přivede k porovnání sociálních výhod: dovolených, mateřských dovolených, pomoci v domácnosti a kvality života, kterou to přináší. Pro absolutní kapitalismus vychází toto srovnání jako velmi smutné. Vše doložené nejenom filmovými záběry, ale veškerými studiemi. Ještě smutnější je, že k tomuto stavu není jiného důvodu než hrabivost malé vrstvy lidí, kteří na systému vydělávají – a prodejnost politiků. Je třeba připomenout, že američtí politici mají neomezenou, daňovými plátci zaplacenou, lékařskou péči na celý život, a také zhruba tři měsíce prázdnin. Jinak ovšem je ve Státech dětská úmrtnost vyšší a délka života kratší než v Evropě a Kanadě. Lékařská péče je svou kvalitou na 38. místě ve světě.
Tentokrát kupodivu nikdo (krom velmi radikální pravice) netvrdí, že si Moore něco vymyslel nebo překroutil. Naopak. Mnozí odborníci jasně říkají, že to, co Moore ve filmu ukazuje, je vlastně velmi mírné v porovnání se skutečností ve Státech. A co se týče sociálních výhod, tak rozdíly jsou mnohem větší, než je vidět ve filmu.
Myslím, že to Michaela Moorea překvapilo. To neznamená, že se na něho nevrhli. Jeden kritik v LA Times se rozčílil, že Moore na svých filmech vydělává. Velmi se zlobil, že Moore, který si filmy financuje sám, aby měl tvůrčí volnost, vydělává a přitom kritizuje systém. Nepamatuji si, že by se stejně hněval na studiové produkce. Vláda se pochopitelně vzteká, že Moore odvezl americké nemocné na Kubu, kam Američanům vstup zakázala. Zda se vztekají také proto, že ho americké vojenské síly nepustily na Guantanámo, o tom se mlčí. Jistě je pro Bushovu vládu trapné, že potřebnou lékařskou péči těmto osobám poskytl zadarmo kubánský komunistický systém.
Pro Čechy je tento film ohromným varováním, protože od roku 1990 se jim stále opakuje, že lékařská péče se všude platí soukromě a sociání výhody jsou věcí zaniklého socialismu. Není to pravda. Rozvinuté demokratické státy poskytují obojího více než zaniklé Československo. Dělají to proto, že to pomáhá společenským vztahům, zvyšuje to kvalitu občanského soužití, a je to nakonec i levnější.
Byl by to nesnesitelně smutný film, kdyby Moore neměl obrovský smysl pro absurdno, ironii, sarkasmus a hru s obrazem, slovy i hudbou. Například Moore mumlající: „Jak to, zadarmo?“ a hledající pokladnu v britské nemocnici, aby zjistil, že pokladník vrací peníze za dopravu do nemocnice. A také zjistí, že v lékárně neprodávají čokoládu...
Moore používá archivní záběry od domácího kina, fotografií, přes komunistické propagandistické muzikály a filmy, klasické komedie až po horory. Také hudba je známá, jenom v novém významu. Je to skutečně režisérovým velkým úspěchem, že se při filmu i smějete a divíte, i se vám chce nadávat. A na závěr uvidíte Michaela Moorea, jak v zájmu rozvoje nese svoje špinavé prádlo do Kongresu, aby mu ho vláda vyprala. Konec konců, ve Francii to dělá…
