Explicitně znázorňovaný sex se do filmů určených běžnému divákovi dere čím dál intenzivněji – pokud běžným divákem myslíme člověka, který chodí do normálních kin, popřípadě navštěvuje filmové festivaly velikosti Cannes nebo Karlových Varů. Právě takové publikum mohlo vidět i snímky jako Souboj s nebem, 9 Songs nebo The Brown Bunny. Každý z nich používá názorné erotické scény z jiných důvodů; Shortbus tak činí proto, že pojednává o citovém životě několika lidí z New Yorku. A i když v kinematografii občas bývá zvykem to tutlat, sex k citovému životu prostě patří. Proto by bylo chybou na Shortbus nahlížet jako na „ten film, kde se souloží“. Shortbus „jen“ ukazuje niternější část duší – a těl – svých postav než je zvykem.
Film začíná montáží sexuálních aktů, která má dvě funkce. Uvede na plátno hlavní postavy; navíc svou necenzurovanou intenzitou hned na úvod odradí ty, pro něž by takový snímek byl za hranicemi jejich diváckých možností, působí tedy coby jakési přirozené síto. I při pominutí tohoto chytrého dramaturgického tahu pak není namístě snímku vyčítat nevyrovnanost: ano, dynamičtější a hravější pasáže se v něm střídají se scénami konverzačními a tlumenějšími, ale i v tomto případě platí premisa, že takhle to přece v životě chodí.
Přestože je Shortbus mozaikovitým dílem na způsob filmů Roberta Altmana, má dva základní charakterové středobody. Homosexuál James se zmítá v depresích, chystá se k sebevraždě, pročež se snaží svého partnera Jamieho nenápadně nasměrovat na další milence, kteří by se o něj mohli postarat. Jamesovým protipólem je Sofia – vztahová terapeutka, jež přitom v životě nezažila orgasmus, i když ho v manželství s Robem předstírá. Tihle čtyři se spolu s dalšími postavami sejdou v neoficiálním newyorském společenském klubu Shortbus, kde se lidé všech sexuálních orientací volně oddávají svým zálibám. James a Jamie se seznámí s krasavcem Cethem, Sofia se domluví na vzájemných terapiích s dominou Severin, která není schopná „běžného“ partnerského vztahu, z Roba se vyklube pěkný sobec. Tomu všemu velí laskavý transvestita Justin Bond. Film člení stylizovaná hudební čísla a průlety animovaným modelem Manhattanu. Ten figuruje i v závěrečné katarzi v podobě výpadku proudu, která působí rozhodně lépe než pršící žáby v Magnolii jiného Altmanova „žáka“ Paula Thomase Andersona.
Režisér John Cameron Mitchell se proslavil svým debutem Hedwiga a Angry Inch, výpravným muzikálem o transsexuální rockové rádobyhvězdě z Východního Berlína, v níž hrál hlavní roli. Už jen z toho lze předvídat jeho pochopení pro „nemainstreamovou“ sexualitu. Všechna erotická pestrost a odvážnost Shortbusu se však spojuje v zachycení univerzální lidské intimity: není důležité, kdo s kým spí, ale jaké má v tom vztahu problémy, úzkosti a role, a jak se s nimi dokáže vyrovnat. Skutečnost, že postavy filmu působí zcela věrohodně, plyne z toho, že jejich představitelé spolupracovali na scénáři a promítli do výsledku i sami sebe. Rozhodně není běžné, že by herci v nepornografickém filmu odhalili své fyzické podoby do té míry jako v Shortbusu. Ale ještě méně obvyklé – a oceněníhodné – je, že stejným způsobem odkryli i své duše. Kdyby byl Shortbus jen laciným pseudopornem, jistě by v něm scéna Jamesova pokusu o sebevraždu nevyvolávala tak velké emoce.
Shortbusu v české distribuci „předskakuje“ krátkometrážní Karneval zvířat Michaely Pavlátové – hudební sexyféerie na skladbu Camilla Saint-Saense. Je stylizovanější už jen proto, že je animovaná, ale k otázce sexuality přistupuje s podobnou hravostí jako Shortbus.