Online rozhovor s Erikou Hníkovou na Tiscali (15. 9.)
Úvodní obraz filmu je pohlednicové panoráma české vesnice pod horami. Za tím idylickým obrázkem se skrývá obec Běšiny u Klatov, kde jsou činné tři „uniformované“ spolky: hasiči, myslivci a sokolové. Jejich svérázní představitelé se nám představí před rodinnými domy, vyprávějí o svém životě a spolkové činnosti. Nejpoutavější osobností je starosta dobrovolných hasičů František Petrželka, který organizuje hasičské cvičení, pochod družstva při pohřebním průvodu i výjezd k požáru. Zástupce tělocvičné jednoty Pavel Vacek ukazuje udržovanou, ale nevyužívanou sokolovnu i oddíl kopané, který spadl do nejnižší soutěže. S Josefem Matějkou z mysliveckého sdružení navštívíme jeho kazatelnu (posed) i myslivecký bál, kde se to v předsálí černá zastřelenými bažanty a vítěz tomboly si odnáší ulovenou srnku. Každý spolek žije svým životem, někteří myslivci kamarádí s hasiči, zato sokolíci jsou prý izolovanější.
Decentně oblečený a obezřetně vystupující František Vlček, dlouholetý starosta obce, se zmíněných aktivit neúčastní, zato se pochlubí atraktivním Eurocampem za obcí, postaveným z prostředků evropských fondů. Filmaři přijmou jeho pozvání do sokolovny na kulturní slavnost s účastí zahraničních přátel, kde má zpívat a tančit irská skupina. Zvědavi jsou na ni i místní, ale jsou vykázáni starostou do předsálí. A ještě je tu případ zrušeného hostince, o němž nikdo nechce nic jasnějšího říct, ale padne v té souvislosti i jméno starostovo, který se na schůzku našich tří protagonistů s filmaři nedostavil. Domácí rezignovaně říkají – když nemáme hospodu, tak se sejdeme v Eurocampu, tam si můžeme sednout a popovídat…
Původní záměr Eriky Hníkové natočit dokumentární esej o lidech v uniformách se pod vlivem reality rozrostl o další motivy. Ukazuje atomizaci společnosti, která zasáhla i venkov, kde každý dojíždí za prací a už nemá čas ani sílu pro společné zájmy a spolky. Ty dnes táhnou padesátníci – a kdo přijde po nich? Co se stane, když není v obci hospoda, kde by se mohli všichni stýkat a vyměňovat si názory? A proč politici žijí jinými zájmy než občané? Leccos o té mimoběžnosti napoví obratný dopis starosty, který režisérka umístila na úplný konec filmu.
Drobná, nenápadná Erika Hníková má dar získat si lidi, umí najít zajímavá témata i postavy. Talent prokázala již na FAMU, jak je zřejmé z předfilmu Čtyři kroky dvojpůlka, který vznikl jako cvičení ve druhém ročníku. Sleduje v něm podnikavou patnáctiletou dívku žijící na vesnici, která by se chtěla stát modelkou jako její sestra. Krom toho má vyhlédnutého chlapce a taky jiné zájmy - vidíme ji třeba v uniformě na hasičském cvičení.
Erika Hníková dovede jít za svým, důsledně se snaží dobrat toho, co je v lidech a co svým jednáním sledují. Nevyhýbá se humorným stránkám situací, své postavy však nesnižuje ani nezesměšňuje. Vedle poctivého přístupu jí pomáhá ženská empatie. Film Sejdeme se v Eurocampu natáčela pro televizi (ale ve vlastní produkci, aby si uhlídala vnější zásahy), která vtěsnává podobné pořady do hodinových „oken“. Nemohla se proto tak rozmáchnout a motivicky rozvinout jako v předchozím filmu s chytlavým názvem Ženy pro měny. Přesto vytvořila kvalitní, poutavý dokument o současnosti, jímž diváci nebudou zklamáni.
Když mi před lety jeden švýcarský známý tvrdil, že u nich hrají dokumenty v kině, nevěřil jsem. Dnes je tomu úplně jinak, od září do konce roku má v našich kinech premiéru víc než tucet dokumentů, z toho je polovina českých a slovenských. Většina jen na DVD a pro mnoho kin jsou nedostupné. Avšak technologický vývoj nezastavíme a kdo ví, jak bude vypadat repertoárová nabídka za pár let…
