Snímek Sedmikrásky (ve světě uváděny jako Daisies) znamenal v tvorbě první dámy českého filmu Věry Chytilové určitý zlom. Režisérka opustila záměrně využívané prvky metody cinéma-vérité (dokumentární ladění, autentický projev herců i neherců v předcházejících snímcích Strop, Pytel blech a O něčem jiném) a posunula se ke stylizovaným podobenstvím, intenzivně vypovídajícím o problémech současného světa.
Na scénáři Sedmikrásek chtěla Chytilová původně spolupracovat s divadelníkem Ivanem Vyskočilem, ale protože ji odmítl, spojila se se spoluautorem námětů svým filmů Strop či O něčem jiném Pavlem Juráčkem a výtvarnicí Ester Krumbachovou a společně vytvořili groteskní hříčku o dvou dívkách-loutkách (herecká stylizace do podoby porcelánových panenek), symbolicky pojmenovaných Marie I. a Marie II. Ty se hned na začátku filmu rozhodnou, že budou zkažené: "Když se všechno kazí na tom světě, tak budeme zkažené i my dvě." Začnou hrát hru na "vadí-nevadí" a ve své rebelii se vydávají ke konfrontaci s okolním světem. Svou mladostí obluzují postarší pány, vysmívají se jim a zneužívají jejich důvěry, aby si mohly užít a dobře se najíst. Nedokáží prožít plnohodnotný cit a v okamžiku, kdy jedné z Marií domnělý nápadník (Jan Klusák) vyznává do telefonu lásku, si spokojeně debužírují a rouhají se: "Budeme muset vymyslet nějaký horší život." Když hodnotí své chování vůči dobromyslné a důvěřivé toaletářce, působí na první pohled naivně: "Šla nám pro cukr a my jsme ji okradly." Za jejich pomyslným pokáním se ale skrývá neodpustitelná vina.
Obě Marie ale především – ať již obrazně nebo fakticky – kolem sebe vše ničí. Jako by se vždy potřebovaly přesvědčit o následcích svého zlomyslného jednání. A tak při různých příležitostech demolují svůj byt, ve scéně návštěvy nočního podniku se opijí a svým neurvalým chováním (stylizace němé filmové grotesky) všem kazí náladu. Destrukce vrcholí v závěrečné scéně likvidace slavnostní tabule v honosném sále. Své činy však nemohou vzít zpátky (podobně jako jsou nenapravitelné škody způsobené výbuchy bomb v dokumentárních záběrech, které symbolicky rámují snímek), a tak jejich snaha uklidit spoušť a vše znovu uvést do původního stavu vyznívá jako výrazné podobenství o prázdnotě lidského života a nemožnosti nápravy celé společnosti. Na druhé straně můžeme vnímat sérii výstupů obou dívek jako určitou formu revolty vůči nemožnosti komunikace ve společnosti, a tak nám mohou být obě hrdinky alespoň částečně sympatické. Snaží se svou hrou na opravdový život vybudit svět z jeho apatie. Divák sice musí jejich jednání z morálního hlediska odsoudit, současně ale může s hrdinkami do jisté míry souznít, protože poukazují na dané problémy.
Film znamenal ve své době senzaci především díky fascinující filmové formě. Snímek nemá logický děj, je poskládán z volně se prolínajících epizod, ve kterých dívky vyjevují své postoje ke světu a jeho smyslu. Vzniká tak svérázný filmový svět, v němž přestávají platit veškeré do té doby platné konvence vyprávění. Chytilová se opřela o čitelný výtvarný rukopis již zmíněné Ester Krumbachové, která vytvořila svérázné variace kostýmů a výrazně zasáhla také do výpravy, rovnocenným partnerem se jí stali také výrazně experimentující kameraman Jaroslav Kučera (významotvorné hříčky s barevnými filtry, střídání barevného a černobílého materiálu, švankmajerovská animace předmětů, zrychlené záběry jízdy vlaku s duhově psychedelickým výsledným obrazovým efektem…), střihač Miroslav Hájek (různorodě významově prolínané záběry) a hudební skladatelé Jiří Šust a Jiří Šlitr. Vzniklo kongeniální dílo s nadčasovým poselstvím o prázdnotě lidského života a jeho neustálé destrukci, které upoutalo pozornost nejen domácí, ale i zahraniční kritiky. A nejen kritiky. Ve věci filmu Sedmikrásky (a dále i titulů O slavnosti a hostech, Hotel pro cizince a Znamení raka) vystoupil v květnu 1967 ve své interpelaci v Národním shromáždění Jaroslav Pružinec. Poslanec odsoudil zmíněné snímky, které údajně „otravovaly život poctivě pracujícím, šlapaly po socialistických vymoženostech, hrály si s nervy dělníků a rolníků“, což strhlo silnou odezvu českých filmařů, kteří svou tvorbu otevřeně obhájili na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1968. Hodnota většiny filmů nové vlny 60. let spočívá v jejich nadčasovosti, o čemž také – téměř po čtyřiceti letech od doby svého vzniku – diváky přesvědčí snímek Sedmikrásky.
