Od vzniku slavného Bergmanova podobenství Sedmá pečeť nás dělí bezmála celé půlstoletí. O tomto filmu byly napsány stohy důmyslných rozborů, dílo samotné se zařadilo mezi uznávanou světovou klasiku, k níž si každá nastupující generace znovu vytváří svůj poměr. Sedmá pečeť, najmě její závěrečný tanec smrti na setmělém obzoru, ovlivnila i mnohé filmaře, za všechny jmenuji aspoň Woodyho Allena, jenž jí vzdal hold v komedii Láska a smrt, nebo britskou skupinu Monty Python: v jedné z povídek jejich Smyslu života také vystupuje personifikovaná Smrt.
Bergman se do minulosti zahleděl několikrát, aby tak lépe ozřejmil mezilidské vztahy v uzlových okamžicích (připomínám aspoň ještě Pramen panny, rovněž zasazený do temného středověku). Ale jedině v Sedmé pečeti se povznesl k zevšeobecňující úvaze o lidském údělu, o vzdorování osudu. Záměrně zasadil své černobíle snímané vyprávění do blíže neurčené, soumračné scenerie, do ovzduší plného pověr, hledání čarodějnic a hrůzy před morovým postižením.
Tudy prochází osaměle se tyčící, unavený rytíř Block (Max von Sydow), jen zdánlivě majestátní a vyrovnaný navrátilec z křížových výprav. Svou vlast nachází v zanedbanějším stavu, než v jakém ji opouštěl. Provází jej podsaditý zbrojnoš (Gunnar Björnstrand), zastupující jadrný, lidový živel i jeho mentalitu. Setkávají se s nejrůznějšími lidmi, také se skupinou potulných komediantů vystavených ponižovaným a všelikým útrapám. Nejdůležitější je přirozeně ústřední motiv celého příběhu, rytířova šachová partie se samotnou Smrtí. Ale nehraje jen o vlastní život: ví, že přes všechnu ostražitost vyhrát nemůže, přesto se snaží zachránit z dosahu Smrti aspoň ty, na nichž mu nejvíce záleží.
Bergman o filmu řekl: „Ve středověku žili lidé ve strachu před morem. My dnes žijeme ve strachu před atomovou bombou (nebo před terorismem - doplňuje autor této stati). Sedmá pečeť je alegorie, jejíž téma je prosté: člověk, jeho věčné hledání Boha, přičemž jedinou jistotou je Smrt.“ Mnohé výklady filmu se přiklánějí k názoru, nejde o historický pohled ani o zpracování legendy, ale o obraz současného světa, jen v jiných kulisách. Rytíř v něm vystupuje jako ochránce bezbranných lidí: zachrání vesnickou dívku před znásilněním, zastaví surového mnicha v útoku na jednoho z kejklířů a bere ho i s jeho ženou a malým děckem pod svá ochranná křídla. Posléze ji zachrání život, když se vlády chystá zmocnit Smrt.
Přes všechnu pochmurnost se Bergman nevzdal groteskních výjevů, které mají zvýraznit souběžnou mnohost událostí, z nichž je utkána výsledná realita. Mám na mysli zejména honičkovou zápletku: Jeden z herecké tlupy odloudí manželku místnímu kováři, ten pak, silně naštván, se jej jme pronásledovat. Verbální souboj mezi oběma soky, stejně jako podříznutí stromu, na němž viník sedí s potměšile se smějící Smrtí, v sobě zahrnuje mnohé ze středověkých „hádavých“ taškařic (mimochodem i jeden z důležitých stylotvorných zdrojů).
Hlavní pozornost se o upíná na postavu rytíře. Znepokojuje ho mlčenlivost, ba nepřítomnost Boží (tento motiv zcela ovládl několik pozdějších Bergmanových filmů, zejména Hosty večeře Páně). Block zvažuje, proč není s to Boha pochopit svými smysly. Pochybuje o své víře, když říká, že chce vědět, nikoli věřit. Přemýšlí, co znamená zemřít, zda existuje něco po smrti, znovu a znovu se vrací k omezenosti a nedokonalosti lidské existence. Více než ohrožení fyzické jej trápí metafyzická nejistota. Nikoli náhodou je jako bezstarostný protiklad vystavěna rodina kejklíře Jofa. Ten se raduje z nejprostších darů života: z prosluněné paseky, ze zralých lesních jahod, hrnku mléka, z dětského úsměvu i láskyplného obětí.
Bergman odmítá moralizovat. Smrt, zlověstná postava s bledou tváří ztrácející se v černé kápi, neuvažuje v kategoriích viny a neviny. Odvádí si všechny, kdož setrvali v rytířově blízkosti, aniž by zkoumala, kdo si to zaslouží, a kdo nikoli. Český znalec Bergmanovy tvorby Ivo Pondělíček shrnuje: „Jakkoli je Sedmá pečeť film pochmurný, jehož hlavní osoby setrvávají v úzkosti, jakkoli se jejich úsilí žít je korunováno nezdarem a končí smrtí většiny z nich, přec jen tu vysvitne jakási naděje, ne-li dokonce radost. Tato zář se však proniká postranními okny. Klíč k naději není ukryt v Blockově marném hledání Boha, to říká Bergman zřetelně, ale v osudu lidí, kteří již svého Boha nalezli, protože nalezli lásku a pozemské štěstí.“ Však také zachránění Jof a jeho žena s děckem v náručí sledují, jak Smrt k kosou vyvádí z Blockova zámku jeho obyvatele, nutíc je k již zmíněnému tanečnímu poskakování...
