Do Projektu 100 byl nachystán japonský snímek Sedm samurajů (1954). Dlouho byl znám i z našich kin, kam byl poprvé uveden v roce 1960 ve zkrácené verzi. Z původní více tříhodinové délky jej producent (společnost Toho) zkrátila zhruba na polovinu! Teprve nyní, po předchozím uvedení na DVD a v České televizi, spatříme původní podobu.
Sedm samurajů není Kurosawův první film s historickým námětem, který přesahuje k nadčasové výpovědi. Předtím natočil například Rašómon (1950), světově proslulé podobenství, kde ve čtyřech rozličných verzích téže události rozehrál téměř detektivní šarádu, zkoumající relativitu pravdy. Dospívá ke zjištění, že zajisté existují dílčí subjektivní pravdy, z nichž je ovšem téměř nemožné složit obraz toho, co se doopravdy přihodilo. Sedmi samurajům, k nimž scénář kromě Kurosawy napsali ještě Šinobu Hašimoto a Hideo Oguni, scházejí tyto filosofické ambice, jsou směrovány jinam, řekněme k méně vznešenému cíli.
Film pojednává o skupince kdysi vznešených bojovníků, kteří se z nedostatku lepších příležitostí ujmou obrany chudičké vesnice sužované loupeživými nájezdníky. Nastal totiž soumrak samurajské slávy: zahynul-li velmož, jemuž sloužili, stávali se z nich potulní mistři ostrého meče, pokud ovšem nespáchali sebevraždu, jak velel přísný kodex cti. Kurosawa ovšem jejich nezvyklou kolektivní misi povýšil na zamyšlení o nově nalezeném smyslu bytí. Dokonce i soubojové výjevy jsou zřídkavé: samurajové spíše organizují obranu a při samotném střetu se soustředí na to, aby nepřítele jen po jednotlivcích nebo malých skupinkách vpouštěli za opevnění – většinou pak vidíme shluky kopími ozbrojených vesničanů, kteří honí nebo dobíjejí osamělé nájezdníky.
Ale ani samurajové se bojům nevyhýbali, naopak se vrhali do nejnáročnějších střetů. Však také ti, kteří přežili krvavé řeže, pokorně přiznávají, že zvítězili nikoli oni, nýbrž rolníci, na jejichž ochranu pozdvihli své paže i zbraně. Univerzální platnost vysloveného poselství ostatně prokázala brzká westernová adaptace, kterou pod názvem Sedm statečných nachystal o několik později John Sturges. Jen ona slova o věčnosti rolnického stavu tam znějí přece jen klišovitě.
Kurosawa upoutal nebývalou autenticitou svého vyprávění, které je na hony vzdáleno romantickým pohledům jiných samurajských historek: zásluhou vynalézavého kameramana Asakazu Nakaie si všimneme hodnověrnosti přírodních reálií, zablácenosti vesnického prostředí, mlhy, prachu ženoucího se od koňských kopyt, tváří zbrocených vyčerpáním a potem. A režisér si dává čas, aby podrobně vylíčil všední život na japonské vsi, zejména nekončící dřinu, aby postihl zvolna překonávanou nedůvěru bojácných vesničanů k jejich ochráncům, jak v první řadě naznačují ukryté dívky a z toho vyvěrající milostný motiv.
Vede je uvážlivý Kambei (Takaši Šimura), jehož spatříme hned v úvodu vyprávění, kdy vyslanci vesničanů teprve hledají vhodné bojovníky – s obdivem pozorují, jak bez jakéhokoli naparování zneškodní uprchlého zločince, který věznil unesené děcko (v Sedmi statečných byl tento motiv nahrazen neméně proslulou scénou s pohřebním vozem). Každý se samurajů se vyznačuje pečlivě vybudovanou vnější charakteristikou s osobitými způsoby jednání, týká se to rovněž mladičkého adepta samurajské dráhy, ještě zpola vyděšeného a nejistého, jenž se zamiluje do vesnické dívky.
Ovšem největší pozornost na sebe strhává až křečovitě vznětlivý, šklebivě povykující Kikučijo, jenž neváhá výsměšně si poplácat třeba na zadek. Poznáváme v něm „dvorního“ Kurosawova herce Toširó Mifuneho: skvěle postihl okázalou pohybovou i verbální výbušnost, pod níž se přitom skrývá hluboká soucitnost. I zdánlivá velkohubost (například ve scéně s haldou mečů, které si nachystá, aby snáze pobil nepřátele) se ukáže být projevem statečnosti.
Právě Kikučijo, sám původem rolník, vytváří zásluhou svého plebejského původu protiklad k důstojně, až netečně vyhlížejícím samurajům – a je to on, kdo pronáší obžalobu samurajské vrstvy. Byla to přece ona, kdo přispěla k ožebračení vesničanů, jimž se nelze divit, že po bitvách dobíjeli zraněné bojovníky a zmocňovali se jejich zbroje, kterou bylo případně možné prodat. (Také tento deziluzivní motiv přechází do řady pozdějších samurajských dramat.) Kikučijo, jenž v závěrečném střetu umírá, dávaje tak najevo, že byl platným členem odvážné sedmičky, byl v Sedmi statečných sloučen s mladičkým pistolníkem, jemuž byl přisouzen rolnický původ. Jak si jistě všichni pamatujeme, u Sturgese jej ztělesnil Horst Buchholz.
