Nechce se mi teď zrovna počítat, kolikrát už jsme se dočkali „toho fakt úplně nejvíc nejposlednějšího turné Ennia Morriconeho“, ale krom něj se u nás v nedávné době zastavili třeba Joe Hisaiši nebo Hans Zimmer. A v plánu byli třeba i John Powell nebo Clint Mansell, kteří sice nakonec nedorazili, naštěstí koncertů, kde zazněly jejich nejlepší kousky, jsme se nakonec dočkali.
Pražská Filmharmonie (jo, to „m“ tam patří) dělá fandům slavných melodií ze stříbrného plátna radost docela pravidelně a během prvního listopadového víkendu si mohli užít to nejlepší ze žánru science fiction. A bylo to skvělé. Kdo ovšem koncert Filmharmonie navštívil poprvé, mohl být zpočátku trošku rozhozený.
zdroj:
tisková zpráva
Pražské Rudolfinum je dost možná nejdůstojnější prostor pro podobnou akci a nehrozí tu podobné faily jako na koncertu Ennia Morriconeho v O2 aréně, kdy se část publika za zvuků Mise nebo Hodný, zlý a ošklivý ládovala popcornem. Přeci jenom ale člověka trošku zarazí, že mezi návštěvníky v oblecích a večerních šatech občas proběhne někdo v kostýmu Predátora, rytíře Jedi nebo člena posádky Enterprise. Ačkoliv ono to má svoje kouzlo. A na kvality samotného vystoupení to vliv nemělo, takže konec konců, proč ne?
Na stránkách Filmharmonie se píše, že orchestr má osmdesát členů. Osobně jsem je nepočítal, ale na pódiu bylo solidně plno a cokoliv, co muzikanti zahráli, znělo přesně tak velkolepě, jak by si filmoví fandové přáli. Večer, který mimochodem i s pauzou trval přes dvě a půl hodiny, spoléhal na známé melodie a perfektně kombinoval novější věci s klasikami.
zdroj:
tisková zpráva
Vzhledem k zaměření na sci-fi asi nikoho nepřekvapilo, že zaznělo hned několik melodií z Hvězdných válek, mým osobním favoritem však byla suita z druhého Star Treku, z níž mrazilo v zádech. Parádní atmosféru měl i Predátor Alana Silvestriho nebo hned úvodní Blízká setkání třetího druhu Johna Williamse, po nichž jsem okamžitě dostal chuť pustit si po letech tuhle klasiku znovu.
Vyloženě slabý kousek v programu nebyl, Filmharmonie vsadila na jistotu, takže vedle už zmíněných věcí došlo i na Transformers, občas přehlížený Den nezávislosti Davida Arnolda, při němž by se člověk nejradši okamžitě upsal armádě, ochotně nafasoval nějakou krochnu a vyrazil kosit agresivní návštěvníky z vesmíru, nebo i po letech výtečný Matrix.
zdroj:
tisková zpráva
Zazněly přesně ty věci, které člověk na koncertu toho nejlepšího ze sci-fi slyšet chtěl. A podle potlesku si to publikum okolo mě užilo stejně jako já. A já si to užil zatraceně hodně.
